Píseň duše✓|²⁰²³

XVIII.

Mariana

,,Co budeš dělat dneska odpoledne? Máš nějaké plány?" Pronesla po chvilce mlčení Karmen, když jsme opouštěly tu hnusně vypadající budovu, které říkáme práce. Opravdu, už by si to zasloužilo nějakou pořádnou rekonstrukci. Babička mi vyprávěla, že poslední proběhla prý před válkou, od té doby se toho baráku nikdo ani nedotkl, taky teď tak vypadal.

Na vteřinu jsem se zamyslela a vzpomněla si na Karu, říkala mi, že se vrátil Evžen a že by nás všechny moc rád viděl.

,,Už mám," začala jsem a Karmen zvídavě naslouchala. ,,přijel Evža, tak jdeme k němu. Šla bys taky?" Otázala jsem se jí po vteřině a Karmen se na moment odmlčela, na vteřinu se mi zdálo, že znejistila.

,,Nooo, víš, eh," začala a já nabírala dojmu, že se chovala nějak podezřele. Přeci sama říkala, že se k nám připojí. Ale mohla jsem se mýlit, třeba měla něco v rodině, ale i o tom bych věděla. Přišlo mi to zvláštní.

,,Odpoledne už něco mám," vypravila ze sebe nakonec a já si řekla, že bych se jí na to přeci jen ptát neměla, byla to její věc, ale i tak mi na tom přišlo něco hodně zvláštního. Vždyť jsem všechny její kamarády znala.

,,Nooo, jak myslíš," zazubila jsem se nakonec a ona se lehce nervózně usmála.

Jak říkám, opravdu zvláštní.

Na to se bleskurychle vypařila. Ještě se v tom spěchu stavila rozloučit alespoň mávnutím ruky.

,,Tak čau!" Houkla jsem na zpátek a poté se i já vydala vlastní cestou.

Za poslední chvíle se toho odehrálo hodně. Prve jsem chtěla zůstat doma u knížek, ale nakonec jsem si řekla, že by nějaký sem tam sociální kontakt byl fajn a Evžen mi začal taky v poslední době scházet. S tím klukem byla vždycky hrozná sranda. Sršel pozitivní náladou a úsměvy rozdával všude, kde mohl. Vždycky přišel s něčím hodně zajímavým, a tak jsem byla zvědavá, s čím přijde tentokrát. O aktuální situaci jediný z party neměl ani potuchy.

*

To odpoledne jsme se všichni sešli na místě určení. Byla to nějaká opuštěná továrna na kraji města, kam nikdo, tedy kromě nás, jiný nepáchl. Lišky tu dávaly dobrou noc. Zjevně se tu kdysi vyráběly nějaký plasty, ten puch tu byl patrný dodneška.

V místnosti už byl zbytek skupinky, já dorazila, nečekaně, jako poslední.

Kara mi to taky dala pěkně sežrat, protože jak to tak vypadalo, byla jsem nejdůležitější osobou dnešní sleziny.

,,Královny nikdy nechodí pozdě," zavtipkovala jsem. ,,vy ostatní jste přišli moc brzy,"

,,jojo, nech si ty vtípky," zbytek osazenstva se hlasitě rozesmál.

,,Jeee! Nazdar Evžene!" Přivítala jsem po vteřině i našeho starého známého, ale ten mě nějak nebral. V rukou si pohrával s nějakým papírovým origami. Připomínalo mi to přesně to ze hry ,,nebe peklo ráj"

Můj pohled krátce na to zavadil i o přítomného Matyase, on můj vycítil rovněž. Oba dva jsme je okamžitě sklopili. Cítila jsem ve vzduchu zvláštní napětí. A to nemluvím o chemii, tohle bylo jiné napětí. Chemie mezi mnou a Matyasem musela počkat. Ačkoli jsem si byla vědoma i tohohle, odmítala jsem si to přiznat. Řeší se teď jiný problém.

,,Má Mariana ráda Matese?" Evžen si i nadále pohrával s tím papírovým nesmyslem v ruce a ostatní jen mlčky sledovali jeho počínání, poté rozbalil roh papíru, aby mohl přečíst odpověď.

,,Má! Hihi!" Na to jsem mu ten papírový nesmysl vyrvala z ruky a chlapec vyjeveně sledoval mé činy.

,,Ne! To teda ne!" Prskla jsem rozmrzele a tu věc si nechala u sebe. Pak se na vteřinu urazil jako malá holčička.

,,Nejsme tady kvůli tomuhle," odsekla jsem krátce poté.

,,aleee! Někdo se nám tu špatně vyspal," rýpl si. Ač s humorem, ale já náladu moc dobrou neměla. Byl tu sotva pár minut a už mě šíleně vytáčel. Mohl by zase odjet. Pomyslela jsem si v duchu.

,,Řekněme, že nemám moc dobrou náladu," konstatovala jsem a dál si ho už nevšímala. Nějak jsem se s ním bavit nechtěla. Ale za to jsem si všimla Matyasovic naléhavého výrazu ve tváři, i nad tím jsem po vteřině mávla rukou. Ne, opravdu jsem náladu neměla. Ostatní se tvářili rovněž. Měla jsem pocit, že mi něco zásadního uniklo.

A já zatím netrpělivě vyčkávala na další reakce, zajímalo by mne, co se dělo.

,,Tak začni," vybídl Matyas Karu krátce poté, ta nasadila nechápavý výraz.

,,Proč já, tys ji to chtěl říct osobně,"

Mé oči mezi těmi dvěmi současně těkaly. Cítila jsem se, jako divák na tenisovém utkání. Neměla jsem šajn. Ale pak mi to všechno začínalo docházet.

,,Víš, oni ve skutečnosti hledají tebe," vyhrkl Matyas a na vteřinu se zdálo, že z něj spadlo obrovské břímě.

,,Chtěl jsem ti o tom říct už kdy, ale měl jsem pocit, že mě ignoruješ," hlesl a já ho i nadále poslouchala. Samozřejmě, něco podobného jsem tušila. A já to tenkrát poznala v tom lese. Tak jsem jen mlčky přikývla.

,,Ano, vím o tom," přiznala jsem se nakonec a zdálo se, že ho má odpověď zcela šokovala. Myslel si snad něco jiného?

,,Poznala jsem to tenkrát v tom lese," dodala jsem pro změnu zase já. Ano, očividně si myslel něco jiného. Očividně ne, určitě.

,,Tušila jsem to jakou dobu, ale nedokážu si to přiznat, prostě tomu nemůžu uvěřit, ani kdybych sebevíc chtěla. Nemůžu. Tomuhle prostě nevěřím," začala jsem se krátce na to vztekat jako malá, tvrdohlavá holka.

,,Tohle předtím i tamto, co následovalo, byla jen jedna náhoda za náhodou,"

,,Nic takového se neděje a dít ani nebude!" Vztekala jsem se i nadále a ostatní jen posmutněle vydechli. Mysleli si snad něco jiného? Tak to je zklamu. Měli příliš velká očekávání.

,,Chci žít jako dřív, chci žít v klidu. Nikdo, ale nikdo z vás s tímhle tím za mnou už nechoďte!" Už už jsem se pomalu chystala k odchodu. Ne, opravdu jsem to nechtěla poslouchat. První krůpěje slz začaly stékat po mých tvářích. Plakala jsem, bylo mi z toho všeho najednou tak na nic. Měla jsem pocit, jakoby se svět proti mě najednou obrátil. Nebo jsem se já obrátila proti celému světu? Ne.

Na to jsem vzteky práskla dveřmi za sebou a odešla. Ne, tohle už opravdu ne.

_____________________________________________

Ou, ou!
Copak se nám to tu děje?!🙈🤧🤓

Pokračování příště.

-StephanyeH