Téměř dokonalá lež

Kapitola XXIII. - Tohle nemůže být konec!

I přes to, jak se mě Kat snažila uklidnit, jsem to nedokázala a přecházela jsem, u ní v obýváku, sem a tam.
,,Proboha aspoň se obleč...'' hodila po mě svoje džíny a tričko. Usadila se do křesla a kroutila hlavou zatímco mě pozorovala.
,,Jak se mám uklidnit? Co když se mu něco stalo?'' vyšilovala jsem a představovala si to nejhorší.
,,Já snad špatně slyším...On tě skoro zabije a ty se o něj bojíš? Jsi normální? Ty máš být ráda, že jsi od něj utekla pouze s monoklem pod okem a škrábancem na krku...'' poklepala si na čelo. Automaticky jsem si sáhla na krk a ucítila malou ranku. Vůbec jsem o ní nevěděla, přes nával adrenalinu jsem necítila bolest.
,,Hele, jdi si dát sprchu a já zatím zjistím co se dá.'' vstala a stiskla mě v pevném objetí. Poslechla jsem ji a přes zavřené dveře koupelny jsem ji slyšela telefonovat.
Svlékla jsem si košili, ze které jsem pořád cítila jeho vůni a pustila na sebe horkou vodu. Postupně se mi uvolnily všechny svaly v těle a hlavu mi konečně zaplavil vytoužený klid. Určitě to bude v pořádku...

Z koupelny jsem vyšla jako nový člověk, čité tělo i mysl... ,,Tak?''sedla jsem si ke Kat na gauč, zvedla ke mě pohled a vítězoslavně se usmála. ,,Bude to dobrý...Tom je ve vazbě a Bill...Je v nemocnici, ale bude v pořádku.''položila mi ruku na rameno. Já jí tu ruku ale shodila a už jsem znovu stála na nohou.
,,Co je na tom sakra dobrýho?'' Nechápala jsem ji, co je na tom k smíchu.
,,Ty ses snad úplně zbláznila. Konečně ho dostaneme za mříže a ty nemáš radost? Za všechny ty holky...Chápeš, že konečně dostane, co si zaslouží?'' Věděla jsem, že má pravdu, jenže jsem měla pocit, že je to tak nějak všechno špatně.
,,Musím mluvit s Billem...Půjčíš mi auto?'' Viděla jsem, jak na Toma platí. Byl v tu chvíli jediném, kdo by mi mohl pomoct dostat Toma ven.
,,Ne, v žádným případě ti ho nepůjčím...Ale odvezu tě tam...'' na nic jsme nečekaly a vydaly se na cestu. Kat se mě to ještě snažila rozmlouvat, ale marně.
,,Dobrý den, kde leží Bill Kaulitz? Přivezli ho asi před hodinou...''přiletěla jsem na recepci na chirurgii jak velká voda a sestra ze mě div nedostala infarkt. ,,Lituju slečno, nejste příbuzná, nemohu vám tyto informace sdělit.''omluvně se na mě usmála a dál listovala v papírech na stole. Kat mi nenápadně vrazila do dlaně svůj prstýnek a mě ihned došlo, co tím myslí.
,,Já jsem jeho snoubenka. Zavolejte mu na pokoj a řekněte, že jsem tady... Jmenuji se Suzie, uvidíte, že se mnou bude chtít mluvit. A řekněte, že je to důležité...'' sypaná jsem to ze sebe, ona mi očividně nevěřila ani slovo, ale udělala to. A vzhledem k tom, že mi potom ochotně sdělila číslo pokoje, dalo se předpokládat, že jí Bill moji historku potvrdil.
Vletěla jsem k němu do pokoje bez zaklepání a on úplně nadskočil.
,,Promiň...nechtěla jsem...''sotva jsem propadala dech. ,,V pohodě, když už jsme teď zasnoubený...''zachechtal se, ale byl vidět náznak smutku ve tváři. Konečně jsem si ho pořádně prohlédla. Leželi v posteli, nahý do půl těla a na břiše obvaz.
,,Chtěla jsem ti poděkovat za to, co jsi udělal...Nejspíš jsi mi zachránil život...'' usmál se na mě a poklepal na volné místo na posteli, abych si přisedla.
,,Nemáš za co, měl jsem tě varovat, ale...Však víš...'' nemusel to doříct, věděla jsem, na co myslí.
,,Co je s ním Bille?'' Zeptala jsem se a on si jen povzdechl.
,,Je v háji Suz...Hned, co mě napadl si všechno uvědomil. Došlo mu, co udělal tobě, mě i všem ostatním a tak...Když přijela záchranka a policajti, všechno jim to řekl. Přiznal se prakticky ke všemu, co kdy udělal. Teď je ve vyšetřovací vazbě a co vím, odmítl i právníka...Půjde sedět a to na hodně dlouho...Mrzí mě to...''nemohla jsem věřit vlastním uším.
,,On se snad zbláznil? Bille, proboha tě prosím...Pojďme něco vymyslet. Uděláme cokoliv, abychom ho dostali ven...''naléhala jsem na něj a on mě koukal jak na cvoka.
,,Proč mu chceš pomoct? Myslím, po tom všem...Vždyť..'',,To přece není důležitý...''skočila jsem mu do řeči, nechtěla jsem znovu slyšet co udělal.
,,Jak na to vůbec jsi, budeš v pořádku?'' Rychle jsem změnila téma a trochu se zastyděla, že jsem se ho na to nezeptala už dřív.
,,Budu v pohodě, stačilo jen pár stehů, nic vážného. Zítra mě pustí domů...''na chvilku se odmlčel a natáhl se pro mobil, co ležel na stolku vedle postele. ,,Pošlu ti číslo na našeho právníka. Tom s ním mluvit nechce, ale zkus mu zavolat a promluvit s ním. Třeba na něco přijdete. Dej mi pak vědět...A Suz...Díky, za něj...'' usmál se, ale já už byla skoro na odchodu. Ještě jsem se na něj pousmála od dveří a už jsem byla venku z pokoje.
,,Cesto zpátky ke Kat jsem hned volala právníkovi a domluvily jsem si s ním okamžitou schůzku. Kat trvala na tom, že mě doprovodí, i když jsem věděla, že to není dobrý nálada, nedala si to vymluvit.

,,Dobrý den pane doktore...''vešli jsme do jeho kanceláře a vypadalo to, že už na nás netrpělivě čeká.
,,Slečna Hirschová, předpokládám...''podal mi ruku na pozdrav, poté i Kat, která se držela stranou.
,,Pan Kaulitz už mě informoval, co se stalo a musím říct, že...Že tohle bude velmi těžké. Vše komplikuje i to jeho přiznání. Nicméně jsem si skoro jistý, že bychom měli poměrně velkou šanci dostat se na nejnižší hranici trestní sazby.'' Usadil se za stůl a sdělil mi svůj pohled na věc.
,,Pane doktore...Já myslím, je to spíš jen takový pocit, ale...Řekla bych, že Tom trpí nějakou poruchou. Viděla jsem to na vlastní oči a neřekla bych, že je to špatný člověk. Věřím, že je problém jinde...'' jen co jsem to dořekla, Kat se hystericky rozkašlala, musela jsem do ní kopnout, aby se uklidnila. Doktor chvíli mlčky přemýšlel, ale po chvilce, jako by se mu nad hlavou rozsvítila žárovka, jako to bývá v animákách. ,,To by bylo skvělé...Nemyslím to, že by pan Kaulitz trpěl nějakou duševní poruchou, ale soud by, pokud se nám to povede prokázat, na to určitě bral zřetel. V tom případě by mu mohl uložit ústavní léčbu a prominout trest. Máte pro tohle svoje tvrzení nějaké důkazy, nebo jste schopna je zajistit?'' ,,To nevím, jak říkám, je to jen můj pocit...Ale...Můžu se pokusit něco zjistit...'' a veškerou svoji naději jsem vkládala do Billa. Vyrůstali bok po boku a pokud je na světě jediný člověk, který by si něčeho takového všiml, je to on.

Od Kat jsem se nechala odvést domů. Nabízela mi sice, že můžu zůstat u ní, ale já potřebovala být sama a přemýšlet.

,,Tak co?'' Vyptával se Bill hned, co mi zvedl telefon. V rychlosti jsem mu vylíčila, o čem jsme mluvili a vyzvídala jsem o něj, co šlo.
,,Nevím Suz, fakt...Možná bych si vzpomněl na nějaké situace, který by to potvrzovaly, ale...Počkej moment....''zarazil se a mě svitla naděje. ,,Pokud je s ním doopravdy něco špatně, bude to vědět máma...Zavolám jí...A zítra se sejdeme u Toma. Ráno mě pustí, tak v poledne tam...Zatím...''.
Spát jsem šla s nadějí. S nadějí, že všechno bude v pořádku, že ho pustí, on se uzdraví a...a budeme spolu. Přes všechno zlý mi na něm záleželo, po všem co se stalo jsem po něm toužila. Byla jsem snad špatná?