Pěšák nebo královna

Debilní sny

LINN

„HALÓÓÓ? Planeta Země volá, Linn!" Zařvala mi Megan přímo do ucha.

Trhla jsem sebou tak prudce, až mi spadl bloček s tužkou na zem. Rychle jsem se pro popadané věci sehnula, a jen co jsem se vynořila zase zpátky nad pultem, vrhla jsem po své spolupracovnici nasupený pohled. „Tohle už mi nikdy nedělej. NIKDY!" Hubovala jsem ji. „Hrozně jsem se lekla!"

„Tak se snaž zůstat po zbytek směny duchem přítomná..." Nevinně na mě zamrkala. „A já pak nebudu mít důvod, používat tak sadistické metody."

„Promiň, Meg. Měla jsem děsnou noc. Už zase." Nedokázala jsem zadržet hlasité zívnutí. „Uááá! Jsem utahaná jako kotě a nějak se mi nedaří na nic soustředit. Jako by se mi myšlenky samy od sebe rozutíkaly do všech světových stran."

„Zase se ti zdály ty debilní sny?"

„Hmm, jo... už zase!" Zabručela jsem mrzutě a musela s Megan jedině souhlasit. Už nějakou dobu se mi totiž zdávaly opravdu DEBILNÍ SNY o růžích a hrůzostrašných rytířích.

Vtipné, že? Ha Ha Ha... až na to, že ti rytíři bojují meči ostrými jako břitva, a to, jak jsou ty věcičky ostré, si jen tak pro pořádek nevymýšlím. Vím to z vlastní zkušenosti, jelikož mě pokaždé jeden z těch zatracených mečů zraní. Má krev pak pomalu skrápí bílé růže, co mi rostou u nohou, a postupně barví do ruda i ty, které bují všude kolem a... A přesně v tom okamžiku se vždycky probudím! Zpocená, a úplně vyčerpaná, jako bych tu ztrátu krve neutrpěla jen ve snu, ale doopravdy.

No, asi už je vážně načase zjistit, co mají tyhle pitomé noční můry znamenat, protože mě to, k mojí velké nelibosti, ovlivňovalo už i během bílého dne. V duchu jsem si udělala poznámku, abych se co nejdříve zastavila v městské knihovně, a místo obvyklého románu si tentokrát vypůjčila nějaký pořádně tlustý snář.

Stejně se vsadím, že to mám jen z toho ustavičného čtení romantických slaďáren...

„Tak si koukej zajít k tomu školnímu cvokaři! Už ti to říkám celou věčnost, ale poslechneš mě někdy? Samozřejmě, že NE!" Durdila se Megan, zatímco do zásobníku kávovaru ládovala čerstvě pražená kávová zrna. Zhluboka jsem se té lahodné, kofeinem nadupané vůně nadechla a požitkářky přivřela víčka. Jenže Meg ještě ani zdaleka neskončila. „Třeba by ti předepsal i něco na tu poruchu pozornosti..." Neodpustila si jemné rýpnutí. „Ale teď se hlavně prober a začni něco dělat! Za hodinu zavíráme a je tu ještě hafo práce."

„ROZKAZ, GENERÁLE!" Srazila jsem podpatky, ze srandy jí zasalutovala, udělala čelem vzad a vojenským krokem odpochodovala do zadní části restaurace, kde už na mě touhle dobou určitě čekala objednávka pro stůl sedm. „Ty jsi takový komediant! To snad není pravda..." Zaslechla jsem ještě její smích, než se za mnou zavřely lítačky a obklopil mě všeobjímající rámus kuchyně.

Když jsem se o něco později vrátila zpátky dopředu, akorát do jídelny vcházel můj přítel Ron, a rty se mi samovolně roztáhly do šťastného úsměvu. „Ahoj, zlato... vydrž, hned budu u tebe." Rychle jsem ho na přivítanou líbla na tvář a pospíchala s plným tácem na sedmičku. V zádech mě přitom celou dobu hřál jeho pohled, a to mě nutilo usmívat se ještě víc.

Nu, co? Komu by se nelíbilo, být středem pozornosti pěkného kluka?

A že to byl opravdu pěkný zástupce mužské části populace... vysoký, s atletickou postavou, blond vlasy a modrýma očima. Nevím proč, ale vždycky se mi víc líbili blonďáci, takže Ron byl kluk přesně podle mého gusta.