The BEST on stage 👑

Klub

Cesty vlakem vždycky patřily k mému oblíbenému způsobu dopravy. Nezastavuje to každých pět minut jako autobus, a navíc se můžete kochat krajinou, kolem které projíždíte.

Sam pil čaj, který nám oběma donesla obsluha. Měla jsem stažený žaludek nervozitou, takže jsem se čaje sotva dotkla, ale stromy, kolem kterých jsme projížděli, mě dokázaly nějakým záhadným způsobem uklidnit.

Ubíhalo nám to rychle. Párkrát jsme prohodili pár slov, ale po většinu cesty jsme mlčeli. Nenuceně.

Když vlak zastavil, Sam vzal kytaru, já sebrala své věci a společně jsme vyšli vstříc našemu budoucímu koncertu.

„Takže, teď půjdeme touhle ulicí, projdeme kolem obchodu s módou, zabočíme u řeky, přejdem most a pak rovně až dojdeme k tomu klubu. Nebo by to tak aspoň mělo být." Sam ukazoval, kudy zhruba povede cesta. Kývala jsem, že všemu rozumím, ale můj plán byl pouze ho následovat, protože už teď jsem byla ztracená.

„Tak fajn. Jdeme?" Pohlédla jsem na něj.

„Jo." Odpověděl rozhodně, a tak jsme tedy vyšli. Míjeli jsme pár obchodů. Když jsem tak prohlížela, co nabízejí, do pár z nich bych si klidně zašla. Ale to bychom nestihli. Měli jsme se dostavit už ve tři kvůli zkoušce a bylo půl. Ideální čas.

Spatřili jsme obchod s módou, podle čehož usoudili, že jdeme dobře. Ve výloze měli vystavené krásné zelené šaty. Kdybych si je měla představit na sobě, celkem by mi i slušely. Sam si asi všiml mého zasněného pohledu.

„Ty bys zase utrácela, co?" Pousmál se.

„Ne, to ne. Jen se tak dívám." Rozhodila jsem rukama.

„Jasně. A domů se vrátíme se dvěma taškama navíc." Rozesmáli jsme se oba.

„Hele, řeka." Ukázala jsem před sebe. Myslím, že říkal cosi o řece...

„Jo. Teď přejdem ten most." Před námi se rýsovala kamenná lávka s několika sochami a květinami v truhlících na zábradlí. Vypadalo to hezky. Skoro jako místo pro schůzku dvou zamilovaných, jako to bývá v těch románových filmech. Až na to, že tam je příjemný podvečer, zapadající slunce a nehemží se to tam lidmi.

Zanedlouho jsme se ocitli v krásných historických uličkách, kde stály opět obchůdky a stánky s různým zbožím. Klobouky, bonbony, květiny, šperky, oblečení a nespočet dalšího. Jasně že kdybych sem jela pouze na výlet, už bych měla v rukou tak tři plné tašky zbytečností.

Chvílemi jsem si říkala, jak se v takových starobylých ulicích může nacházet hudební klub, ale tato ulička nás jen dovedla do jakéhosi centra, kde byla doslova hlava na hlavě. Zdálo se obtížné najít klub, a ještě se protlačit hustým davem, což se ukázalo jako reálné.

Nakonec jsme se nějak dostali k budově s velkým nápisem CLUB lemovaným notami, hvězdičkami a houslovým klíčem. Ani na chvíli jsme nezapochybovali, že by to mohlo být ono.

Vešli jsme a oba se rozpačitě rozhlíželi. Na několika pohovkách sedělo už pár lidí, kteří podle našich úsudků čekali, až budou na řadě ke zvukové zkoušce. Usadili jsme se tedy na volné místo a vyčkávali. Bylo za pět minut tři. Koncert měl začít v osm.

Za půl hodiny si nás převzala asi třicetiletá žena a zavedla nás do místnosti, kde bylo pódium. Omlouvala se, že to všechno nestíhají, a proto jsme na řadě tak pozdě.

Bylo nám to ale vcelku jedno. Postavili jsme se na pódium a začali hrát. Zvukař různě kroutil knoflíky na pultu před sebou a další dva muži nás hodnotili pohledem.

***

„Nervózní?" Strčil do mě Sam, když jsme čekali, až dohraje jedna žena na saxofon a můžeme jít my.

„Jo." Přiznala jsem. „Ale to bude dobrý."

„Aspoň nejsem sám." Pohled zaměřil opět na tu ženu. Ten nástroj uměla ovládat úplně skvěle. Jako by se s ním už narodila.

Ozval se potlesk, žena odešla a na pozadí pódia se rozsvítilo Sonic duo. Jasně, takže jdeme my.

Přistoupili jsme před dav. Tentokrát jsme stáli oba. Sam zapojil kytaru a já si naštelovala mikrofon do mé výšky. Úklona, potlesk, mohli jsme začít.

Předehra, pam, pam, pam, dobrý Mae, to dáš. Je tady trochu víc lidí, ale to nevadí... Uklidňovací myšlenky jaksi nezabíraly. Uzavřený prostor, spousta cizích lidí, hustý vzduch.

/Some days, you're the only thing I know

Only thing that's burning when the nights grow cold/

Cítila jsem, jak se mi motá hlava, ale moc jsem na to nebrala ohled. Za chvíli to bude v pohodě.

/Can't look away, can't look away

Beg you to stay, beg you to stay, yeah/

Samovi to opravdu šlo. Hezky to znělo a na mně možná ani nebyl vidět stud. Dozpívala jsem tedy první sloku a šla na vsuvku před refrénem.

/Call me in the morning to apologize

Every little lie gives me butterflies/

Vypadalo to, že se publiku naše vystoupení líbí. Stres trochu opadl, Sam nyní hrál akordy odděleně, aby můj zpěv vynikl.

/Something in the way you're looking through my eyes

Don't know if I'm gonna make it out alive/

Fajn, tohle jsem zvládla, můžeme jít na refrén. Rozpumpoval se ve mně adrenalin. Nevím proč, možná tím, že to teď pořádně rozjedeme. Anebo taky ne?

/Fight so dirty, but you love---

Najednou se ve mně něco zadrhlo, zaseklo. To množství lidí. Ten vydýchaný vzduch. Záře jasných reflektorů. Horko. Hlava se mi točila. Mé tělo to nezvládlo a já jsem se bez jakékoliv možnosti tomu zabránit zhroutila na zem.

Sam doslova odhodil kytaru a rozběhl se ke mně.

„Mae, Mae, mluv se mnou!" Vnímala jsem, ale nebyla jsem schopná vydat se sebe ani hlásku. Přiběhl k nám další člověk.

„Pojď, musíš na vzduch." Zvedl mě Sam ze země. Jako by mi četl myšlenky. Na vzduch jsem rozhodně potřebovala!