Sousedé na zabití | hansy ✔

15⚡Životu nebezpečná

Sledoval ji, jak se postupně uklidnila. S úsměvem na rtech se posadila do své původní pozice a s očekáváním na něj pohlédla. V brčálově zelených očích opět tančily hravé jiskřičky a on již poněkolikáté toho večera pomyslel na to, jak pěkné jsou. Jiskřičky, oči a celkově i její celý obličej, na který se začínal dívat každým dnem raději.

Přesto se nechtěl na pohovku vracet, neboť by zcela jistě neovládl své touhy. Zůstával stát nohama pevně na zemi, zatímco na něj Pansy hleděla s jasným očekáváním.

„Co je hrdino, máš nahnáno?" promluvila k němu, čímž ukončila tíživé ticho, jež mezi nimi nějakou chvíli panovalo.

Harry si promnul kořen nosu a posunul tak brýle na původní místo. „Jen zjišťuju, jestli jsi mi nezarazila brýle pod kůži."

„Jejda, promiň," vyhrkla, ale pobavení skrýt nedokázala. Mrzelo ji, jestli mu ublížila, ale rozhodně kvůli tomu nehodlala ronit slzy. Vždyť si o to koledoval.

„Jsem rád, že se bavíš, můro," ušklíbl se. To už Pansy opět popadla polštář a výhružně se na Harryho podívala.

„Přestaň mi říkat, že jsem můra!" diktovala mu, avšak Harry překonal vzdálenost mezi nimi, rukama se zapřel o pohovku a škodolibě se na ni usmál.

„Můro," zašeptal jen kousek od jejích rtů.

„Zmlkni, Pottere," sykla, ale nepohnula se ani o píď. Očima těkala mezi těmi jeho, jako by vyčkávala, co se bude dít. Harry se téměř nalepil k jejímu obličeji, takže je od sebe dělil jen tenoučký prostor.

„Nebo co?" zvedl vyzývavě jedno obočí. Zmijozelka se od něj odtáhla a skousla si ret, přičemž mu obratně prolezla pod rukama a popadla další polštář, kterým ho praštila po hlavě. „Ty jsi vážně zmije jedovatá!" nechal se slyšet Harry, zatímco Pansy seskočila z pohovky a brala nohy na ramena.

Připomnělo mu to den, kdy se naháněli ve snaze na sebe seslat kletby. Tentokrát ale on musel chytit ji. Snažil se ji dohnat už v obývacím pokoji, ale ona zamířila do kuchyně, kde v jeho doprovodu oběhla bar a vracela se zpátky do druhé části místnosti. Harry přidal na rychlosti, aby jí stačil a chytil ji až ve chvíli, kdy se sama zastavila u zdi, jelikož už neměla, kam utéct.

Pansy se chechtala jako pominutá, až jí nestačil dech. Bavila tím i jeho. Natáhl k ní ruku, aby ji k sobě přitáhl, ale černovláska se mu opět vysmykla a rychle pelášila zpátky k pohovce. Harry bez zaváhání vyběhl za ní, a jelikož mu už nestačil dech, popadl ji kolem pasu a hravě si ji přehodil přes rameno. Těsně než ji chytil, si málem vyvrkl kotník, ale naštěstí se to nestalo. Přesto měl pocit, že nějak špatně šlápl, neboť ho noha začínala pobolívat. Ani to ho ale nedoradilo od zvednutí Pansy a odvedení jí do vedlejší místnosti.

„Pusť mě, Pottere!" máchala kolem sebe rukama i nohama, až ho nedopatřením kopla do obličeje.

To ho donutilo černovlásku pustit a nechat ji padnout na postel. Oběma rukama si sevřel nos, ale když pochopil, že ho nemá zlomený, uklidnil se.

„Jsi životu nebezpečná, Parkinsonová," zkonstatoval, u čehož se Pansy pyšně zazubila.

„Přesto ses o mě bál," připomněla mu.

„To jsem zrovna zapomněl, co v sobě ukrýváš za bestii," podotkl a raději se vzdálil, jelikož Zmijozelka vstala a věnovala mu upřený pohled.

„Řeklo prase, které si schovávalo moje kalhotky," podotkla tak tiše, jak jen to šlo. Harry se na ni zadíval stejně tak upřeně, jako by mu to snad mohlo dodat jisté kuráže.