Lap Dance

Chapter 11

Mlčky jsem mu hleděla do očí, měl tolik taktu, že mě nenutil odpovídat. Jen mě pohladil po tváři a zamumlal, ať za chvíli přijdu do obyváku. Když jsem přišla, na konferenčním stolku leželo jídlo z KFC, láhev Coly, skleničky...

„Máš dost? Můžu ještě něco uvařit." Než já stihla sníst jeden kousek, on měl tři v sobě. Musela jsem smát. „Ne, stačilo." „Však stačí říct..." Odnesl nádobí a pak se rozplácl na pohovce. Seděla jsem na druhém konci a prohlížela si věci, které souvisely se skupinou. „Nechceš jít ke mně?" Kolem očí měl vějířky vrásek a pohodlně se zapřel o opěrku. „Jsem příjemnější, než ta pohovka." Přelezla jsem k němu a usadila se mu na klíně. „Dáš mi pusu?" Otřela jsem se mu zlehka o rty a odtáhla se. „To je jako vše?" „Chtěl jsi jen pusu." Potlačovala jsem smích a bavila se jeho hraným, vražedným pohledem. „Ale nechtěl jsem dětskou." „Neupřesnil jsi to." Poraženecky vydechl. „Polib mě?" „Ne." „Ne?" „Ne. Polib mě ty."

„Hned jsem zpět." Zavrčel vztekle, když nás vyrušil protivný zvuk zvonku. Ze začátku jej hodlal ignorovat, ale když se ozvalo bušení a doléhal k nám Liamův hlas, rezignovaně se vytáhl na nohy. „Nikam mi neuteč." „Ve dveřích jsi ty, oknem to riskovat nebudu." Za smíchu se rozběhl ke dveřím.

Niall

„Hoří?" otevřel jsem dveře a zabránil Liamovi vstoupit. Za ním se krčil Louis i Harry. „Tři sudičky?" „Odpusť si tu jízlivost a pusť nás dál." „Nepustím. Co je?" „Už jsi tohle viděl?" Zamával mi před nosem novinama. „Jo, viděl. A?" „A? To jsi jako v takovým klidu?" „Žíly si řezat nebudu. Je mi fuk, co se tam píše. Jestli je to vše, mám práci." „Proč nás nechceš pustit?" „Jednoduše řečeno, prostě nechci." „Ona je u tebe?" „Kdo?" „Ta šlap- holka." Polkl Harry nadávku. „Možná." „Nialle, tohle smrdí pořádným průserem!" Otcovská stránka v Liamovi zase procitla, s plnou razancí. „Jestli z toho průser bude, vyžeru si to sám. Nikdo nemá právo mi říkat, kde, kdy a s kým se mám stýkat a co s ním smím a nesmím dělat. Je to můj život a obětoval jsem už dost, kvůli skupině. Všichni jsme něco obětovali, tak teď, když mám ve svým životě něco, co tam chci mít, tak si to vzít nenechám. A vy se buď zachovejte jako kámoši a pomozte mi, nebo to vůbec neřešte. Uvidíme se zítra." Nedal jsem jim prostor se vyjádřit, práskl jsem dveřmi a když se otočil, stála tam.

„Nic neříkej." Semkla rty k sobě a když jsem k ní přistoupil, vytáhla se na špičky a něžně políbila. „Můžu u tebe přespat?" „Musíš."