Recept na lásku

Kapitola 23.

Anna

I když jsme s Charlesem na začátku sezóny byli v kontaktu téměř každý den, postupně se potřeba volání a psaní tomu druhému vytrácela. Zpočátku jsem se tím trápila, ale když jsem si zpětně uvědomila, že mezi námi dvěma vlastně k ničemu vážnému nedošlo, žilo se mi s tím o něco lépe. Možná tomu přispíval i Gabriele, který se najednou začal snažit se mnou navazovat dlouhé a hluboké rozhovory a bylo vlastně hrozně fajn mít tu někoho, s kým jsem mohla trávit volný čas.

I když jsem od počátku věděla, že Gabriele není moje první volba a za jiných okolností bych s ním na rande nevyrazila, nedalo se mu upřít, že měl velké charisma. A jeho metr devadesát, široká ramena, opálená pleť a tmavé vlasy i oči mu na osobním kouzlu jedině přidávaly. Vášnivě mluvil o vaření, své rodné zemi a hudbě a já ho mohla poslouchat klidně celé hodiny díky tomu, jak sexy přízvuk měl.

Když se na začátku dubna zčistajasna objevil Charles v restauraci, připadal mi jako kamarád, kterého jsem dlouho neviděla. Zakázala jsem si cítit cokoliv z toho, co jsem k němu cítila před jeho odjezdem. Rozhodla jsem se neubližovat si tím šíleným vztahem (nebo co to bylo) na dálku, protože jsem věděla, že tím víc ztrácím, než získávám.

"Rád tě zase vidím. Měla ses dobře?" zeptal se Charles, když jsem vyšla na ulici, kde jsem měla počkat na Gabriela, než zhasne světla a nastaví alarm. "Ahoj, jo, fajn. A ty?" oplatila jsem mu otázku. Tenhle rozhovor byl tolik vzdálený všem těm nočním hovorům, které jsme spolu vedli ještě před pár týdny. Tak moc povrchní.
"Jo, všechno je v pohodě. Vlastně jsem si říkal, jestli nemáš čas někam zajít?"
Nadechla jsem se, ale než jsem mu stihla odpovědět, zabouchly se za mnou dveře a kolem mých ramen se ovinula silná paže. "Promiň, kámo. Anna už něco má," odpověděl Gabriele za mě a Charles se na malinkou chvíli zatvářil překvapeně a zklamaně. Na tak malinkou chvíli, až jsem si říkala, že se mi to možná jen zdálo.
"Aha. No, jsem tu jen na 3 dny, ale kdybys..."
"Kámo, říkám, že Anna už něco má," zavrčel Gabriele, pustil mě a popošel k Charlesovi, který byl o půl hlavy menší než on.
"Promiň," špitla jsem směrem k Charlesovi a popadla Gabriela za ruku, abych zabránila případnému konfliktu. "Půjdeme?" řekla jsem Gabrielovi a vyrazila s ním ke svému autu.

Jen jednou jsem se krátce ohlédla přes rameno, ale Charles už na chodníku nestál. Jeho štíhlá postava se vzdalovala ve tmě v opačném směru. "Odkud ho vůbec znáš?" zeptal se mě Gabriele, když jsme se usadili v autě a já vyrazila k jeho bytu, abych ho tam vysadila a následně vyrazila domů. "Je to přece týmový parťák mého strejdy," odpověděla jsem jednoduše.
"A to je všechno? Vypadal docela neodbytně."
"Byl první, s kým jsem se tady skamarádila. Ale o nic nejde, vážně," uklidnila jsem ho, i když to nebyla tak úplně pravda.
"No, to doufám." Gabriele položil svoji dlaň na moje koleno a silně mě stisknul. Tak silně, až mu zbělaly klouby na ruce a já měla co dělat, abych nesykla bolestí.

"Ahoj!" zakřičela jsem do obývacího pokoje, kde jsem tušila Lewisovu přítomnost.
"No, to je dost. Už jsem si myslel, že se paní domácí dočista ztratila," culil se Lewis, když jsem k němu došla a on mě sevřel v pevném objetí. "Chyběla jsi mi," řekl a mým tělem se rozlil příjemný pocit tepla.
"Taky jsi mi chyběl, tati," zašeptala jsem a překvapila tím nejen jeho ale hlavně sama sebe.