Recept na lásku

Kapitola 26.

Anna

"Zopakuj mi prosím, proč jdeme k Charlesovi na večeři?" zeptala jsem se táty, když jsem si asi po osmé snažila upravit vlasy.
"Protože nás pozval, a protože bylo neslušné ho odmítnout."
"Nechci ho vidět."
"Na to že ho nechceš vidět, ti nějak moc záleží na tom, jak vypadáš," ušklíbl se a já se na něj zamračila.
"Vždycky mi záleží na tom, jak vypadám," zabručela jsem. Táta souhlasně zamručel, ale bylo mi jasné, že mi nevěří ani za mák.

Vážně mi nezáleželo na tom, jak před Charlesem vypadám. Naštval mě. Kdo si jako myslí, že je? Viděl Gabriela jednou a hned si myslí, že o něm ví všechno? Měl by si uvědomit, že ani mě pořádně nezná, natož mého kluka. Dobře, možná občas má trochu problém se zvládáním vzteku a záchvaty žárlivosti. Jo, možná mě občas chytí za předloktí trochu silněji, než by bylo nutné. Ale nic z toho není tak hrozné, jako to, co mi dělali všichni ti kluci předtím. A určitě ani Charles není svatý, ne?

"Vážně tam musím jít? Nemůžeš mu prostě říct, že mi nebylo dobře?" kňučela jsem, když jsme se blížili k Charlesovu bytu.
"Anno, je to jen jedna večeře. Nehodlám tě přece předhodit žralokům," ušklíbl se táta.
"Tak proč se tak cítím?"
"Vážně chceš, abych se pustil do analýzy toho, co je mezi tebou a Char..."
"Mezi námi není vůbec nic. Je to jen pako, které kecá do života ostatním."
"Myslím si, že mu trochu křivdíš." Táta pokrčil rameny a zaparkoval na mně dobře známém parkovišti před bytovým domem.

Charles otevřel dveře a tím svým pitomým úsměvem by nejspíš mohl rozsvítit celé město, kdyby ho připojili na elektrickou síť. Slušelo mu to, nebudu lhát. Měl na sobě bílou košili a světlé džíny a jeho kolínská voněla přesně akorát. "Pojď dál," usmál se a já rychle prošla dovnitř, abych se na něj nemusela déle koukat, protože jsem se bála, že moje maska "nesnáším Charlese a už ho nechci vidět" brzy spadne.

Posadila jsem se vedle táty k prostřenému stolu, na kterém bylo rozložené velké množství nádobí plné stále ještě horkého jídla. "To jste uvařili vy dva?" zeptala jsem se napůl ohromeně a napůl nevěřícně. Jo se podíval na Charlese a pak řekl: "Já jsem to uvařil, Charles... nakoupil ingredience."
"Vypadá to výborně, Jo," usmála jsem se na něj a periferně pozorovala Charlese, který ze mě celou dobu nespustil oči. A koukal na mě, i když jsme se všichni pustili do jídla. Koukal na mě, i když jsme dávno dojedli a bylo by mnohem vhodnější, kdyby se zapojil do naší konverzace.

Pomohla jsem klukům odnést nádobí do kuchyně a chopila jsem se houbičky na nádobí, abych mohla začít umývat. Vyhrnula jsem si rukávy a Jo vedle mě okamžitě zpozorněl.
"Co se ti stalo?" zajíkl se a ukázal na modřiny na mých předloktích. Rychle jsem sjela pohledem na své ruce. Většina modřin sice vybledla a byly teď spíš žluté než modré, ale stále byly dost jasně viditelné. Někde šlo dokonce pořád poznat, kde přesně se otlačily Gabrielovy prsty. "To nic není," odbila jsem Jorise, stáhla si rukávy zase zpátky, hodila houbičku do dřezu a vyrazila zpátky do jídelny, kde jsem se zastavila ve dveřích.
"Už bych chtěla jet domů, tati," prohlásila jsem razantně a dva páry očí se na mě šokovaně podívaly. Než mi došlo, co jsem řekla, Charles se dusil douškem vody, který šokem vdechnul a táta urychleně vstával ze židle, abychom mohli okamžitě zmizet.

"No, byl to zajímavý večer," zamumlal táta po cestě domů. Venku už byla tma, blížila se bouřka a vzduch byl stejně těžký jako moje srdce. Byla jsem si jistá, že Jo Charlesovi řekne, co viděl v kuchyni a byla jsem si jistá, že Charles si rychle dá dvě a dvě dohromady a můžu od něj očekávat v nejbližší době reakci v podobě "já ti to říkal." V tu chvíli mě ani tak neštvalo to, že jsem se prokecla a řekla Lewisovi tati. Mnohem víc mi vadilo, že má teď Charles nabito a může si mě pěkně vychutnat.