Blázen

Nikdy nebudeš jen můj

Nika
Ležela jsem v Dominikově náručí.
Tohle bylo jedno z nejkrásnějších milování s ním. Dokázal být tak něžný, až se mi z toho podlamovaly nohy a já měla pocit, že se na nich neudržím.
Hladil mě po zádech. Bylo to stejný jako tenkrát.

Nechtělo se mi od něj, ale potřebovala jsem se napít.
"Dáš si něco k pití? Přikývl a já přes sebe hodila jeho tričko.
"Sluší ti to." Začervenala jsem se jako malá holka a vylezla z postele.

V kuchyni jsem našla láhev vína, vzala jsem skleničky a po cestě nazpět zkontrolovala malou.
Postavila jsem se mezi dveře a prohlížela si ho.
Vypadal skvěle, jak si tam tak ležel a já se cítila jako královna, že ho mám zpátky.
Nalila jsem nám do skleniček víno a vlezla si k němu zpátky pod deku.

Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale asi úplně nejvíc na Jakuba a jak to mezi nima teď je.
Jako kdyby četl moje myšlenky. Sedl si na postel a napil se.
"Mám dva dny, pak se musím vrátit. Máme s Kubou kšefty."
Zesmutněla jsem. Jen dva dny. Dva dny si můžeme hrát na rodinu a pak zase bude patřit fanynkám. Ta představa mě trápila, ale to byl život s Niktendem. Musím se o něj dělit.
Nikdy nebude jen můj...

...................................................
Pili jsme spolu víno, které přinesla a já jí vyprávěl, co se všechno událo po tom, co odjela.
Měla radost, že jsme s Jakubem v pohodě a že je to jako dřív. Ale v jejích očích jsem viděl smutek a nevěděl jsem proč.

"Něco pro tebe mám."
Vyskočil jsem z postele a šel do tašky, kde jsem měl pro ní schovaný dárek.

Dvě krabičky... Teď to jen nepoplést.

Vrátil jsem se zpátky a dál ji jednu z nich. Tu druhou jsem si  nechal na správnou chvíli.
Pomalu ji otevřela. Vyndala řetízek s medailonkem.
"To je krásný."
Pobídl jsem ji, aby ho otevřela.
Oči se jí leskly a já věděl, že tohle byl ten pravý dárek
Na jedné straně medailonku byla fotka Nikolky a na druhé moje.
"Aby ti nikdy nebylo smutno, když zrovna nebudu na blízku."
Rozplakala se. Objal jsem ji a přitáhl k sobě.
"Vrať se se mnou domů. Patříš tam."
Pevně jsem ji sviral a přál si, aby řekla ano.
"Nevím, Dominiku. Strašně moc chci být s tebou, ale..."
Nenechal jsem ji domluvit. Věděl jsem nebo alespoň tušil, co ji trápí.
"Vím, že se bojíš. Ale už nikdy nedovolím, abys byla smutná. Už nikdy ti nechci ublížit. Pojeď se mnou. Nechci být bez tebe a Nikolky."
Zachvěla se. Netušil jsem, jestli zimou nebo strachem, že se to hezký zase pokazí.
"Dej mi čas, Dominiku."
Víc už jsem nenaléhal.
Měl jsem dva dny a udělám všechno proto, abych ji přesvědčil.
A v tašce jsem pořád ještě měl překvapení do zálohy.
Ale na to musela být ta správná chvíle...
....................................................
Děkuji za vaší přízeň a budu ráda, když napíšete svůj názor.
Měla by Nika odjet s Dominikem a nebo ještě nepřišel ten správný čas? A co vlastně má Dominik v záloze? Dozvíte se v některém z dalších dílů.