Dark Lord

Dětský pláč

„Já vím". „Víte co". „Vím, že nejsi od nich. Taky na tobě vidím, že si musel hodně trpět, aby si byl tam kde jsi dnes". „Fajn, že to víte", jen jsem prohodil místností jakoby nic a zaposlouchal se do otevírajících se dveří. Vstal jsem a přešel k hlavním dveřím. „Rozluč se, budu čekat venku", jen jsem se lehce pootočil k přicházejícímu Amonovi držící batoh.

Sotva jsem vyšel ven, kolem mě proběhlo pár malých dětí, kteří se smáli. Se zvláštním výrazem pozorujíc jejich radost jsem usoudil, že i v této chudobě, kterou zde mají se dokáží bavit. Najednou jsem uslyšel menší pláč, což mě donutilo se otočit. Pomalu přicházel malinký chlapec, který drží nějakou hračku v ruce. Utíral si oči od pláče, ale stále naříkal. Když kolem mě procházel, nemohl jsem ho tak vidět.

Nenávidím lidi a chci, aby trpěli, ale ne všichni si to zaslouží, vím to.

Kleknul jsem si k němu, on se vyděšeně zastavil, ale pořád brečel. „Kluku, copak?" Optal jsem se mile a něžně. „Oni mi říkají, že jsem ošklivý a nechtějí si semnou hrát". Pověděl ubrečeným hlasem se vzlyky. „Ale však ty nejsi ošklivý", pověděl jsem upřímně, možná tak jen lehce špinavý, ale ošklivý bych vůbec neřekl. „A kvůli tomu si s tebou nechtějí hrát?" „Ano", pověděl smutně. „Dej mi ruku". Pověděl jsem a dal před něj tu svou. Pomalu ji položil, já vstal a šel za těmi dětmi.

„Wow", zaznělo od menších dětí. „Kdo říkal, že je ošklivý?" Optal jsem se mírně mrzutě. Přihlásil se o trochu vyšší kluk než ostatní, ale na jeho tváři se značila lehká nadřazenost. „Proč to děláš?" „Protože je ošklivý!" Zvolal hnusně a ukázal na něj prstem, na což jsem ho ihned přes něj praštil. „Au!" „Prstem se neukazuje!" Pověděl jsem nadřazeně a zpražil ho pohledem. Ruku měl staženou u těla, jako kdybych mu ten prst snad usekl. 

„Tak hele, nikdo z vás není ošklivý. Každý je krásný, jen jiným způsobem. Nemůžete si někoho dobírat, jen proto, že ji víc zamazaný. Teď kdybych tě shodil do bahna, taky se ti můžu smát, že si špinavý". Poukázal jsem lehce na kluka, který si svou ruku těžce hlídal. „To neuděláte", zvolal neoblomně a protočil oči. „Oh, myslíš?" Vstal jsem a chytl ho v pod paží. „Pusťte mě!" Začal sebou ošívat, ale to už byl nad menší kaluží plnou bahna. 

„Když tě teď pustím, budu se ti moct smát a tvoji přátelé taky". „A co jako čekáte, že se omluvím?" „Přesně tak, čekám to od tebe, protože jinak taky můžu vypálit tvou vesnici. Měl by si totiž vědět a sám uznat, kdy si to přehnal. Takže jak se rozhodneš?" Vztekle jsem se zeptal a propaloval ho pohledem. 

„Dobře, fajn! Omlouvám se", omluvu zašeptal, že jsem to sotva slyšel já. „Co si říkal?" Natočil jsem hlavu do strany, abych ho slyšel lepé já i ten malý kluk. „Omlouvám se!" Křiknul hlasitě a já ho položil vedle kaluže. „Od teď si pamatuj, že posmívání není pěkné a za tohle můžeš skončit v pekle". Nadhodil jsem a chtěl odejít. „Tomu jako věříte jo?" Zastavil jsem se na místě a otočil se k němu. Lehce jsem se sklonil a šibalsky se usmál. 

„Přesně tak, věřím, chceš vědět proč?" Slabě jsem se zeptal se sledoval jeho tvář. Pozorně mě sledoval, jako kdybych ho měl hodit do té kaluže. „Protože já vládnu peklu", zašeptal jsem a vypláznul jazyk. Mám jazyk totiž jako ještěr, rozdvojený a dlouhý. Tvář se mu zkřivila a začal utíkat.