Dark Lord

Přítomnost

Moment, kudlu??! Než mi něco došlo, nebo stihl, jakkoliv zareagovat, kudlu, kterou měla skrytou pod květinou mi bodla přímo do hrudi. Byla to kudla, jediná svého druhu, která může ukončit můj život. Bolestí jsem lehl na zem a ona semnou. Stále tu kudlu pevně svírala se slzami v očích. Na její tváří se značila jen zloba a nenávist. „Proč jsi to...", vyslovil jsem slabě a snažil se neomdlít. „To ty si zařídil, aby moje rodina zemřela. Můžeš za to ty. Nemůžu uvěřit, že jsem ti věřila a po tom všem jsem si tě měla vzít? Tohle máš za mou rodinu!" Zatlačila na dýku, která se naštěstí jen otírala o srdce.

Bodla mě těsně vedle něho, kdyby to bylo přímo, je po mě.

-Přítomnost-

„Poslední, co si pamatuji bylo, jak po ní Balam s Oriasem skočili, aby ji zabránili cokoliv udělat, jenže to bylo poslední, co jsem viděl. Po probuzení byla Troy mrtvá, já zraněný a bez emocí, které se zlomili ve vteřině, co jsem zahlédl její pohled. Nikdy na to nezapomenu".

„Takže to je ten důvod, proč už nikomu nedůvěřuji a lidmi opovrhuji. Vím, z veliké části za to můžu já, ale to co mi udělala, jakým způsobem mi lhala a dávala plané naděje, tohle neděláme ani my, a to jsme v pekle". Řekl jsem slabě a snažil se na svou minulost už konečně zapomenout. Jenže ničí minulost není svatá a díky ní jsme takový, jací jsme. Protřel jsem si oči a najednou pocítil, jak mě někdo objímá.

Amon mě objímá.

Nevěřícně a zmateně mu objetí opětuji a užívám si ten skvělý pocit. „Moc mě to mrzí. Nevěděl jsem to". Zněl smutně. Skutečně ho to mrzí? Ale proč by ho to mělo mrzet?

Nemysli na to a užij si to objetí. Přitáhl jsem si ho blíže k tělu, takže teď na mě sedí obkročmo, ale mě upřímně je teď spíš do pláče, než abych myslel na něco jiného. „Em, Azazeli, myslím, že tohle není dobrá pozice na objetí", zvolal stydlivým hlasem a mě to přišlo roztomilé. „Prosím, jen takhle chvíli zůstaň, víc nežádám. Neudělám nic, co by ti bylo nepříjemné", řekl jsem poklidně a pocítil krásnou vůni. Ta nádhera pocházela z něho a já si ho k tělu natiskl ještě víc, abych to ucítil.

„Neříkám, že je mi to nějak nepříjemné, jen je to divné. Jsme koneckonců oba muži". Zvolal vážně a já svůj stisk letmo povolil. „O-omlouvám se. Klidně ze mě slez". Spustil jsem své ruce z jeho zad a nechal ho slézt. „No, myslím, že už půjdu". „Jojo, já taky půjdu, musím ještě něco zařídit, ale ještě, než půjdeš, musím ti něco říct". Myslím, že právě teď udělám další chybu svého života, ale pokud se to dozví jinak než ode mě, znovu dostanu dýkou a myslím, že on se trefí.

„Víš, jak je teď ve světě válka", mnul jsem si během toho prsty. „Bohužel no, proč se o tom zmiňuješ?" „Chci ti říct pravdu. Válku jsem nezačal já, jen jsme ji trošku pomohli. Přišla by tak či onak, ale my pomohli tomu, aby přišla dřív". Jeho tvář se různě kroutila. Nevím, nad čím přemýšlí, a to mě ubíjí. „A taky bych ti měl říct, že jsem dal ochranné kouzlo na tvou vesnici". „Cože si udělal?" Zvolal a vykulil oči. „Jo, když si semnou tehdy poprvé odešel, nějak mi to nedalo a já tam dal ochranné kouzlo. Nikdo, kdo v té vesnici nemá rodinu, tam nevkročí, a to včetně démonů". Pověděl jsem chabě a chtěl vstát.