Broken ▬ ᵛʰᵒᵖᵉ, ᵗᵃᵉʰᵒᵖᵉ

14.: Nevěřil jsem ti

Okamžik mu trvalo, než pochopil, kde je. Rozespale zamrkal, mozek se pomaličku probouzel a startoval jeho myšlení. Zaostřil, chvíli sledoval strukturu dřevěné plochy vedle hlavy – Taehyungův noční stolek. Hoseok na něm měl položený mobil. Natáhl dlaň, prsty prozkoumal prostor, dokud nenahmatal chladný předmět. Stáhl si mobil k očím, rozsvítil ho. Bylo po půl šesté. Ježíši.

Budík měli na půl sedmou. Hoseok neměl sílu odložit mobil zpátky, nechal dlaň klesnout, zavrtal obličej do polštáře. Voněl pěkně. Hoseok se usmál, voněl po Taehyungovi. Nebo spíš Taehyung voněl po povlečení. Nebo spíš po pracím prostředku. Nebo taky prací prostředek voněl po Taehyungovi. Hm. Kolik je hodin? Natáhl ruku k nočnímu stolku, prohledal prsty dřevěný povrch. Kde má mobil? Okamžik bdělosti, Hoseok prudce otevřel oči, pocit v páteři – pak si vzpomněl. Nahmatal mobil kdesi u svého obličeje. Podíval se na čas.

Bude šest, hm? Měl ještě půl hodiny. Pustil mobil, otočil se na druhou stranu, přitáhl si peřinu k obličeji. Zdálo se mu o pavoukovi, udělal pavučinu přes celou stěnu, byl to inteligentní pavouk, přemýšlel lidsky. Hoseok ho krmil nějakou oranžovou kašičkou a šlehačkou. Bylo to ještě v jejich původním bytě. Nikdy nepochopil, proč se veškeré sny odehrávaly ve starém bytě. Možná proto, že tam prožil většinu svého života.

Škubnul sebou, mozek se opět probudil. Hoseok zíral před sebe, tentokrát do tmy někde pod Taehyungovu postel. Trvalo několik vteřin, než si uvědomil, co ho probralo. Z chodby se ozvalo další zašramocení. Taehyung už byl vzhůru. Proč ho taky nevzbudil? Postel zavrzala. Hoseok ztuhnul. Taehyung spal. Dvě vteřiny šoku, Hoseok zapomněl dýchat. Pak se dveře Taehyungova pokoje otevřely a Hoseok spatřil cizího chlapa v šedých kalhotách a hnědé košili. Muž vypadal stejně překvapeně jako Hoseok, možná i trochu víc.

„Oh," vyšlo z něj nakonec tiše. „Nevěděl jsem, že tu má Taehyung kamaráda..."

Hoseok na muže zíral neschopen jakékoli reakce. Jeho rozespalý mozek nepobíral situaci.

„Mohl bys ho vzbudit?"

Než se Hoseok vzpamatoval, muž byl z pokoje pryč. Pořád lehce šokovaně se posadil, otočil se k Taehyungovi. Chlapec spal čelem k Hoseokovi, rty pootevřené, dlaň dětsky přitisknutá k obličeji. Hoseok se k němu váhavě natáhnul, jemně do něj strčil. Nic.

„Taehyung-ah..." šťouchnul do něj silněji. „Vstávej."

„Hmm," Taehyung nesouhlasně zamručel, ale i tak se pomalu začal probouzet.

Otevřel oči, pár krát pomalu zamrkal, zaostřil na Hoseoka. Zdálo se, že ho jeho přítomnost šokovala, v první vteřině vytřeštil oči a škubnul sebou, vzápětí nejspíš pochopil, protože se tělo uvolnilo a chlapec tiše vydechl.

„Kolik je?" zeptal se chraplavě.

„Nevím," přiznal Hoseok. Na okamžik zaváhal, poté opět promluvil. „Tvůj strejda je doma."

Do Taehyunga jako by uhodil blesk, chlapec vystřelil z postele, málem se přerazil o vlastní nohy, načež zmizel za dveřmi. Hoseok zaklapl pusu, chvíli zíral do chodby, než se sám rozhodl vyhrabat z postele, a ačkoli se necítil nejpříjemněji v této situaci, následoval Taehyungova příkladu. Nakoukl do chodby, byla prázdná. Tipoval kuchyň – a taky že jo. Potvrdilo se mu to, jakmile zaslechl cinkání nádobí a hlasy.

„...hlavně soustředit na školu, s ostatním si starosti nedělej."

Hoseok vešel do kuchyně, tiše si odkašlal. Dva páry očí se upřely přímo na něj. Taehyung seděl na stole, nohama pohupoval v prostoru, zatímco jeho strýc nejspíš připravoval snídani.

„Dobrý den," pozdravil nejistě muže.

„Hoseok, že? Taehyung mi o tobě říkal."

Taehyung sklopil pohled a Hoseok měl pocit, že chlapcovy tváře lehce zrůžověly. Hoseokovi na tom gestu přišlo něco neskutečně roztomilého. Pousmál se a přikývl.

„Posaď se, snídaně bude hned hotová."

+++

Když spolu později mířili do školy, Hoseok koukal do země, ruce vražené hluboko v kapsách. Cítil se nepříjemně, zahanbeně. Taehyung naproti tomu vypadal spokojený, sršelo z něj nadšení a upřímná radost, jakou u něj Hoseok neznal, přestože si myslel opak.

Nyní, když koutkem oka pozoroval opravdové štěstí v Taehyungově tváři, si plně uvědomoval masku, kterou chlapec ukazuje lidem ve škole. Pocit zahanbení se ještě prohloubil, když si Hoseok vzpomněl na důvod jeho radosti. Taehyungův strýc byl skvělý, to mohl říct bez zaváhání, přestože s ním strávil jen minimum času. Hoseok si nikdy neuvědomoval falešnost v Taehyungově chování tak moc jako právě v tuto chvíli. Myšlenka ho zasáhla náhle a nečekaně, měl pocit, že ji cítil až fyzicky – Taehyung byl k němu upřímný. Před ním si na nic nehrál, alespoň podle toho, co Hoseok viděl. Pocit důležitosti v něm narostl jenom na okamžik, aby ho vzápětí podťala vina a pohřbila ho pod tunou výčitek.

„Omlouvám se."

Taehyung k němu tázavě zvedl hlavu, když zastavili na křižovatce před autobusovou zastávkou.

„Nevěřil jsem ti," vysvětlil Hoseok. „Myslel jsem si, že lžeš."

„Já vím," usmál se mladší kluk, a v tom úsměvu bylo něco, co silně škublo Hoseokovým nitrem.

Smíření, pochopení. A ani stopa po křivdě nebo vzteku. Nebylo tam nic negativního a na Hoseoka to stejně působilo víc než kdyby na něj Taehyung vyčítavě křičel. Takhle ho ujišťoval, že je vše v pořádku na tom, co vlastně vůbec v pořádku nebylo. Cítil potřebu se nějak obhájit, aspoň si vsugerovat představu, že se na něj Taehyung zlobil, ale nějak nedokázal – nešlo to, protože Taehyung vypadal tak upřímně a spokojeně, až měl Hoseok chuť vzít ho za ruku a odvléct někam pryč, nenechat ho vkročit do školy, protože tam to všechno zmizí. Věděl, že to udělat nemůže.

Ušklíbl se sám nad sebou. Pořád se snažil sám sobě namluvit, že jsou s Taehyungem pouze spolužáci, kteří nemají nic společného, a přitom moc dobře věděl, že to není pravda. Kdyby už nic jiného, sdílel s Taehyungem jeho tajemství, a to bylo více než dost na to, aby cítil, že k němu má blíže než kdokoli jiný. A Taehyung i přesto, že se k němu Hoseok vlastně nikdy nechoval hezky, o něm dokázal mluvit před strýcem jako o kamarádovi.

Mluvil tak i o ostatních? A mluvil o nich vůbec? Hoseok si neuměl představit, co by mu o nich mohl Taehyung říct, když mu většinu času jenom ubližovali. Na druhou stranu, nedokázal si představit ani to, co mohl strýci povídat o něm. Nemohly to být pěkné věci. Mohl by se ho zeptat? Ne, to by nebylo vhodné. Byl zvědavý. Taehyung o něm musel mluvit hezky podle toho, jak mile se k němu jeho strýc choval. Snažil se ve vzpomínkách najít alespoň něco pěkného, o čem mohl Taehyung povídat. Vynášeli spolu smetí, hm, to je vskutku nádherný společný zážitek, ano, o tom se toho dalo povědět mnoho...

Vkročili do areálu školy. Na pozemcích už moc studentů nebylo, většina z nich byla dávno zalezená ve třídách. Aby taky ne, když se za deset minut začínalo vyučování. Stihli to akorát včas, brány školy se zavřely pár vteřin poté, co kolem nich prošli.

„Počkej," zastavil Taehyunga na schodišti, zabránil mu zamířit ke třídě. „Musíme ještě odnést ten úkol."

Pár minut navíc stejně nestačilo, a Hoseok cítil, jak se mu svírá žaludek, když se blížili k jejich třídě. Nemusel ani hádat, co bude, až se Taehyung dostane do styku s těmi idioty, a kdyby mohl, zabránil by mu k nim byť se jen přiblížit. Dotek na dlani ho přinutil zastavit. Cítil sevření prstů okolo těch svých, zmateně se otočil. Taehyung stál půl kroku za ním, držel ho a mlčel, mlčel několik dlouhých vteřin, chodba prázdná a tichá – vyučování začalo před pár minutami.

„Děkuju," hlesl nakonec chlapec tiše, upřel na něj svůj zrak. „Za včerejšek. Za všechno."

Hoseok na něj okamžik zíral, trochu více vyvedený z míry, pak se usmál, opětoval stisk dlaně. „Za málo."