Šarmantně okouzlující způsob zábavy

Skok

Když jsem stála na té římse, neměla jsem nijak špatný pocit. Nebála jsem se, pouze jsem přemýšlela nad tím, co bude, až konečně nebude mě nic tížit. Ne, vážně. Žádné pocity viny nebo strachu z rozplácnutí. Prostě jenom nějaká ta příprava na úlevu. Těšení, možná snad dokonce orgasmus z budoucí smrti. Chci říct, že pocity takové vážně byly, ale lidi to vždycky vidí jinak. Všichni křičeli, ať to nedělám, že jsem příliš mladá... Jak můžou vědět, jak se cítím? Copak věk je to, co vám napíšou do identifikačky? Někdy jsem měla pocit, že je mi skoro 100 a jindy zase, že mi není ani deset a čekám na matku před školou. Na moji opilou matku, až si pro mě přijede tím svým starým autem a odveze mě domů. Ano, každá cesta domů , byla pro mě jakousi průpravou pro tenhle skok. Nyní se nebojím a vím, že to nebyla tenkrát chyba. Prostě jenom zvednout nohu a ...

Mé tělo bylo konečně svobodné. Letělo tím volným pádem nějakých 20 metrů a rozpláclo se na chodníku jako když vám spadne zmrzlina z kornout na zem. Jedinou zvláštností bylo, že to nepříjemně křuplo a všude bylo hrozně moc krve, namísto zmrzliny. Všichni křičeli, pištěli. Byl to můj život. Tak proč oni piští?! Kdybych chtěla křičet, tak křičím! Kdybych chtěla mluvit, tak mluvím! Kdybych chtěla milovat, tak jdu do baru a vyspím se tam s každým, který mi to nabídne. Proč se každý pořád štve do života ostatních?! Nenávidím to a teď od toho mám konečně pokoj. Konečně jsem tam, kde jsem chtěla být.

Ve zprávě bylo napsané jenom to, co bylo vidět. Spáchala sebevraždu z důvodu velmi silných a neléčených depresích. Kdyby to byla pravda, musela bych to vědět! Všichni si hrozně rádi vymýšlí, jak kdo umřel, ale nikdo nezná pravdu.

Nikdo