GOD • Avengers (Kate2)

21. Za hranicí bílé lži

* KATE *

Když štír padl a jeho nohy mrtvolně polehaly do písku arény, čekala jsem, že to Lokiho vytočí. Možná dokonce natolik, že na nás vletí přímo do arény, aby nás sám odrovnal. Ze svého místa se ale ani nehnul, jenom rukou pokynul vojákům a ti nás odtáhli zpátky do nejvyšší komnaty. 

Cestou jsem přemýšlela, čeho jsem právě byla svědkem. Tu bestii jsem poznala, kdysi jsem o G-něco štírovi četla v severské mytologii. Temným okem vám nahlédne do duše a odhalí vaše nejskrytější obavy. To, že vám je pak přátelé vpálí do ksichtu, se nikde nepsalo. A na tu jednorožčí čivavu zapomněli taky.

Steve se Zoey se tvářili zaraženě, vypadali, že si oddechli, ale nikdo se nehnal mě objímat. Ale to jsem jim nemohla zazlívat, pořád jsem byla v tom trojobalu - krev, vnitřnosti, písek. Nechávala jsem za sebou nechutnou cestičku. Navzdory svému pokoření a únavě jsem se snažila sledovat, kudy by se dalo utéct, ale nezjistila jsem absolutně nic nového - všude vojáci, labyrinty chodeb, žádný výhled.

Do koupelny jsem šla jako první. Nikoho jsem se neptala a nikdo mi v tom nebránil. Nejspíš byli sami rádi, že to ze sebe spláchnu, protože ta směs smrděla na sto honů. Loki nechal během mé sprchy dveře zavřené, ale po dnešku už mi to bylo vesměs jedno. Hnětla jsem si vlasy pod proudem horké vody a sledovala narezlou špínu odtékat z vany. 

Když jsem si omývala ránu od štíra, celá jsem se opotila. Vypadala dost špatně, jako by se dávila. Potrhaná kůže, krvavé maso a pomalu černající žíly. Věděla jsem, že to je známka otravy, kolik času mi zbývalo jsem ovšem netušila. Možná mě to neodrovná už dnes, ale zítřejší noc bude bezpochyby kritická.

Zatímco se sprchovala Zoey, sedla jsem si do jedné arkády velkého balkónu. Dost daleko od silového pole, přesto však s pěkným výhledem. Zrovna zapadalo slunce, byli jsme tady už jeden celý den. Copak se asi dělo na Zemi? Trochu jsem litovala, že jsem si neukradla jeden z mobilů, mohla jsem tohle skvostné místo aspoň nafotit. Bylo to tady jako v nějakém sci-fi filmu, jenom o dost krásnější. 

V dálce se neměnně leskla zlatá kupole se zobákem, naše cesta domů. Snažila jsem se najít ulice, kterými jsme sem došli, ale bylo jich tolik... Doběhnout tam by nemusel být problém, ale z věže se těžko dostaneme a z arény už vůbec ne. Pokud by se nám podařilo osvobodit se při přechodu, možná by to klaplo, ale co pak? Strážce Bifrostu je mimo hru. Zachmuřila jsem se.

„Myslíš, že bys tam mohla doletět?" ozval se kousek za mnou Steve. Nepodívala jsem se na něj a dál koukala na město pod námi. Vzala jsem červopavouka lezoucího ke mně a mrskla ho z okna, kde se náhle rozprskl.

„Co to bylo?" podivil se Steve.

„Naše cesta ne," povzdechla jsem a hodila tam dalšího. Připadala jsem si, jako bych házela žabky po jezeře. Loki pravděpodobně kolem naší věže vyrobil energickou bublinu, silové pole, nebo tak něco.

„Co tvůj bok?" zeptal se po chvilce ticha a vyhoupl se ke mně na hrubou kamennou zídku.

„Dobrý," zalhala jsem tak lehce, jako bych tomu sama věřila. Po dnešních hrách jsem se cítila jinak než dřív - poničená a slabá. Loki mi vzal mou nezranitelnost i sebevědomí. Mé šupiny mě nepodržely a všichni zjistili, co jsou mé nejtemnější obavy. 

„Nevěřím," opáčil a zamračil se, ale dál nevyzvídal. „Bojíš se smrti?" zeptal se náhle a já k němu překvapeně vzhlédla, ale nekoukal na mě. Zíral přímo do zlatého slunce.

Zapřemýšlela jsem se nad tím. Bojím se smrti? Té nevědomosti, co s námi bude potom?

„Ne, jak řekl jeden chytrý pán, smrt se nás netýká. Když jsme my, není smrt, a když je smrt, nejsme už my," usmála jsem se nad tou myšlenkou, zní to hezky.