Stopařka - v zajetí kontroly

3.kapitola

Tak opravdu moc nestíhám cokoliv psát, ale v těch cenných nočních hodinách si vybírám do čeho se pustím a dnes to padlo na Stopařku, takže tady to je. užijte si to :)

Klasický, malý domek se krčil mezi dalšími stejně vypadajícími domky v krajní ulici. Vypadal zvláštně se šedými stěnami, dřevěným obložením a okny, které byly obsypány květy. Vlastně květiny byly nejen v oknech, ale i po zdech se plazil břečťan, malá zahrádka před verandou zářila zeleným trávníkem a všude rostly nízké rostliny a keře. Byla to jako malá říše divů. Plná údivu jsem prošla brankou. kterou mi Jason držel otevřenou. Něco tam bylo zvláštní, divné. Zapůsobilo to na mě. Rozlil se ve mně hřejivý pocit.

„Nediv se. Babi svojí zahradu miluje."

Jason mě vedle po vyšlapané cestičce na verandu. Ani tady nechyběly truhlíky s květinami. Bylo to milé, roztomilé. Jason zaklepal na dřevěné dveře oddělené ještě sítí proti hmyzu. Vypadal nervózně, ale uvolněně. Nikdy mě sem nevzal, ale cítila jsem klid všude kolem. Bylo tu spoustu štěstí, žádná negativní energie. Já i Jason jsme přešlapovali před dveřmi. On trochu zaskočený a já okouzlená. Tohle místo bylo už teď úžasné, možná magické. Jeho okolí mě nutilo přemýšlet o stažení rukavic.

„Babi má asi zase puštěnou televizi. Obejdu dům a zkusím zadní dveře. Hned budu zpátky."

Jasonova vysoká postava proběhla kolem mě a já zůstala sama. Shlédla jsem na svoje dlaně obalené do černého materiálu. Už to bylo dlouho, co jsem na dlaních cítila čerstvý vzduch. Všechny pocity jsem přisoudila nervozitě. Čekalo mě zvláštní setkání s jasonovou babičkou. Co když je jako já?... Jaká bude její aura?... Co udělám?... Vlasy mi do obličeje foukl vítr a do nosu mi vnikla jemná vůně. Mátlo mě to. Proč na mě tohle místo tolik působilo? Opřená o dřevěné zábradlí jsem čekala na jasonův návrat, ale nevracel se. Zbylo mi jen netrpělivé čekání, výhled na kvetoucí zahradu a vítr vanoucí do mého obličeje spolu s cinkáním v mých uších. Moment s cinkáním?... Oči mi těkaly po každém centimetru kolem a hledaly zdroj jemného cinkání v mých uších, ale nenašly jej. Zvuk přetrvával. Zmateně jsem se snažila najít odkud ten zvuk vychází, dokud mě nenapadlo zvednout hlavu. Vytvářely kruh. Desítky barevných kamenů zavěšených na tenkých šňůrkách se mihotaly ve větru a narážely do sebe. Vznikal tak tichý skleněný šepot. I přes mou bolest za krkem jsem nebyla schopná odtrhnout zrak od kamenů. Každý byl jiný. Barvou, tvarem - lišily se. Přesto vznikal dokonalý kruh, pokud se ve větru ustálily.

„Brání proniknutí zla a neštěstí přes práh domu."

Vyděšeně jsem s vystřelující bolestí krku sklonila pohled k zemi. Jen dva metry ode mě stála na pěšině stará žena. Obličej měla vrásčitý, její vlasy protkané stříbrem s milým úsměvem na tváři. Hrbila se ve svých až po zem dlouhých šatech a šátkem přehozeným přes její ramena. Prohlížela si mne a já ani nedýchala. Je to ona?... Podle její tmavší barvy pleti to mohla být ona, ale stejně tak jak byl pozoruhodný ženin zevnějšek na ní byly nejpozoruhodnější její oči. Nádherně světle zelené s hlubokými vráskami kolem. Opírala se o dřevěnou hůl, kterou svírala oběma rukama při zemi a právě ty zvídavé oči si mne prohlížely od hlavy k patě, dokud nezamířily nad mojí hlavu.

„Každý z těch kamenů má svůj účel. Nenajdeš tam dva stejné. Drahokamy podle starých pověstí a legend zabraňují zlým silám v průchodu a proto každý z těchto kousků odhání různé formy zla. Například ten kámen přímo nad tvojí hlavou je ametyst - přináší klidnou mysl."

V oněmění jsem naslouchala každému slovu a pozorovala naklánějící fialový kámen nad mojí hlavou. Byl překrásný a ačkoliv to znělo sebevíc absurdně, maličká část mě cítila jisté sympatie o tomto tvrzení.