Stopařka - v zajetí kontroly

17.kapitola

Jak se ukázalo, tak můj řidič nebyl dvakrát hovorný. Příjezd na letiště proběhl v tichosti stejně jako cesta do hlavní haly. Zde se k nám připojila i žena. Nepředstavila se mi, ale pohotově zaujala místo po mém boku. Občas se na mne usmála, ale podle mého to bylo jen ze slušnosti a nebo proto, aby okolní kolemjdoucí nenabyli dojmu, že mě tito dva lidé odvádí proti vlastní vůli. Pro odreagování jsem počítala každý svůj krok a pohled držela na zemi. Bylo tady příliš lidí a příliš barev, co mě rozptylovaly. Mnohem lépe mi bylo, když dav prořídl. Napočítala jsem k číslu 141, než mě mí dva strážci zastavily. Čekala mě obyčejná letištní kontrola. Mírně jsem pozvedla obočí v němé otázce ale nakonec jsem batoh položila na vyznačené místo a opatrně prošla skrz velký kovový rám. Trvalo nějakou dobu než mi byl můj batoh vrácen. Cesta pokračovala. Každým krokem mi bylo hůře. Skrz prosklená okna mi byla dána možnost vidět na přistávací dráhu i už připravená letadla. Nohama jsem vstoupila na rovný asfalt a vítr mi vehnal vlasy do obličeje. Bylo jasné, že vedly rovnou k připravenému transportéru. Tep se mi zvyšoval. Tušila jsem, že jakmile opustím nohama pevnou zem bude konec. Rozhodla jsem se, nemohla jsem couvnout. Nadhodila jsem si batoh na rameni a vystoupala po sérii schodů do letadla. Překvapil mě prostor kolem. Tohle se vůbec nepodobalo přeplněnému letadlu ale naopak. Sedadla byla prázdná.

„Slečna Tornerová vzkazuje, že si máte udělat pohodlí. Bude tu brzy."

Podařilo se mi kývnout předtím než jsem najednou zůstala v letadle sama. Páni. Tohle musela být jiná třída než ta kterou jsem letěla s rodiči. Soukromý tryskáč. To všechno vysvětlovalo. Sice nechápu jak ale už teď jsem chtěla zjistit, co všechno se od mého odchodu změnilo a jaká překvapení na mě ještě čekají. Opatrně jsem se posadila do velmi pohodlného polstrování jednoho ze sedadel a svým batohem obsadila sedadlo vedle mne. Výhled z okénka mi umožňoval pozorovat dění na kolem letadla.Žena skutečně nelhala. Do deseti minut jsem slyšela další hlasy a to hlasy, které jsem velmi dobře znala.

„Víš Megs, hlavní zavazadla jsme měli nechat u odbavování."

Tyler, musel to být on a nikdo jiný. Nervózně jsem si promnula ruce a čekala.

„Velmi vtipné Tyi, vážně dospělé. Tohle není moje hlavní zavazadlo, jen pár nezbytností."

A Meghan. Do skupinky zbývala už jen Audrey.

„Jak dlouho jsi tady byla? Týden? Vezmi si příklad z Audrey. Strávila tu měsíc a vystačila si s jediným kufrem."

„Sklapněte vy dva a nastupujte, už bych to ráda měla za sebou."

Váhavě jsem se postavila, když jako první vešel do kabiny Tyler. V náručí držel sportovní tašku malinové barvy. Oblečen do trička a džínů se jeho úsměv rozšířil, když mě uviděl. Dokonce jsem si nikdy nevšimla, že Tyler má dolíčky.

„Věděl jsem to. Megs, dlužíš mi dva dolary."

Jen jsem tam stála a zapisovala si do paměti tenhle zvláštní okamžik. Tyler popošel více do nitra letadla a tím udělal místo pro Meghan, která sem strčila svojí blonďatou hlavu. Vypadala dokonale uhlazeně ale její bezstarostná aura se zakalila při jediném pohledu na mne. Výraz jí ztuhnul ale okamžitě jej nahradila úsměv který nebyl tolik příjemný. Odněkud vytáhla dvě bankovky a ty se vznesly do vzduchu předtím, než je Tyler pohotově chytil. Usmíval se, když si svojí výhru schovával do kapsy svých kalhot.

„Moc se neraduj. Kdo ví, co jí slíbili za to, že je tady."

Poprvé jsem cítila pocit určité úzkosti. Bylo to zvláštní. Mezi nimi, mezi Tylerem, Meghan a Audrey jsem si dříve připadala respektovaná a tak nějak vůdčí ale teď jsem si připadala jako kdybych se zmenšovala s každou Meghaninou poznámkou.