Úvod

614 36 11
                                    


PROLOG

Emma Dormer se narodila v rodině čarodějů jako jedna z dvojčat přesně 22.2.1910. Byla o pár sekund starší než její sestra Natalie a také si nebyly absolutně vůbec podobné. Ona byla hustovlasá, tmavovlasá a Natalii na hlavě zářilo lehké zlaté chmýří. Už od narození se u ní začaly projevovat nějaké ty magické schopnosti. Nejdřív to jako malé dítě nechápala a jen si hrávala. Například si házela pomocí telekineze s hračkama, dělala si provizorní kolotoče nad hlavou z různých hraček. Například z plyšových medvídků nevo malých panenek. Usmívala se a měla radost ze světa. Byla milé dítě, zvídavé, očička jí zářily na kilometry a musela okamžitě vše pozorovat a vše ohmatat. Postupně se u ní začalo projevovat více schopností než jen jedna.

V roce 1912, si postupně začala osvojovat atmokinezi, a začala díky ní měnit počasí k obrazu svému. Občas jen tak sedávala s rodiči na verandě a zalíbilo se jí aby padal sníh. Stačilo na to jen pomyslet nebo jen máchnout rukou a z nebe se začal sypat hustý, bílý a studený poprašek sněhu. Za chvíli se okolí kolem jejich domu proměnilo ve sněhové království. "Mami, tati sněží." řekla vždy nevinně a rozeběhla se do sněhu dělat andělíčky.

V pěti letech se u ní objevila další schopnost. Zjistila ji čirou náhodou a to když byla se sestrou a rodiči u rybníka. Venku bylo krásné slunné počasí, Emma posedávala na kraji rybníku a snažila se házet žabky do vody, ale bohužel se jí to moc nevedlo. Její sestra se snažila plavat, nejdřív to zkoušela na mělčině. Natalie byla vždy tvrdohlavé dítě takže se v nepozornosti rodičů dostala do větší hloubky rybníka a po pár sekundách usilovného zkoušení plavání se začala topit. Její tenký hlásek se snášel v parném vzduchu jako siréna. Volala o pomoc, pomalu ji docházely síly, její malé ručičky se plácaly na hladině vody a blonďatá hlava se pomalu potápěla. "Pomoc! Pomozte mi někdo." zaúpěla pronikavým hláskem. Emma jako první zaslechla úpěnlivé sténání, snažila se varovat mámu nebo tátu, ale ti byli dál než se zdálo a zrovna se vášnivě bavili. Rychle se postavila na své malé nožičky a rozeběhla se do vody. "Nat už utíkám." křičela na ni a silně u toho máchla rukama a najednou se voda zpod Natalie zvedla a vyzvedla ji ve vodním trychtýři nad hladinu a tam ji držela. Emma nejdřív zůstala jen němě stát a sledovala co právě udělala. Máchla ručičkama zpátky a trychtýř i s její sestrou se dal do pohybu. Pomalu se sunul směrem k pevnině. Natalie nahoře seděla a skoro nedýchala. Nakonec se voda rozplynula a sestra se dostala na pevninu. Natalie se k Emmě rozeběhla a silně, jak jen jí síly dovolily, ji objala. "Děkuji ti. Myslela jsem že se utopím." řekla vystrašeně a stále svírala sestru v objetí.

Pět let se u ní nic nedělo. Byla to milá dívka, mladé děvče, které se snažilo přežít v blízkosti ostatních. Jelikož byla jiná než ostatní tak to musela zkrývat. Občas se jí to nedařilo, jelikož magie se udržet na uzdě někdy nedá. Občas nechtěne změnila letní počasí na zimní nebo nechala prasknout vodovodní kohoutek ve školní třídě. Její síly se zvětšovaly a myslela si, že nic jiného nepřijde. Doufala v to, jelikož už tyhle schopnosti byly na malou dívku až až.

Jednoho dne přišla do školy a zrovna probírali v biologii růst rostlin a jejich život. "Pokuste se zasít tuhle rostlinu a uvidíme komu dříve vyroste." zaznělo onen den třídou a paní učitelka rozdala všem cibulky tulipánů. Emma se na ni podezíravě podívala, ale udělal přesně to co ostatní spolužáci. Vzala si malý květináč, nasypala do něj trochu hnědé zeminy, položila do ní cibulku a pečlivě ji zasypala a půdu udusala. Vzala do ruky malou provizorní konvičku a vše pořádně zalila. Na chvíli se obrátila aby nahédla ke spolužačce. Její rostlina najednou začala až nezvykle rychle růst. Skrz hnědou půdu nejdřív prorazily zelené lístečky poté se objevovaly prvné barevné okvětní lístky, až vznikl krásný, velký a červený tulipán.

"Paní učitelko Emma podvádí, donesla si z domu dospělý tulipán a myslí si, že nás všechny ošálí!" zvolal pronikavý hlásek jednoho kluka ze zadních lavic. Emma se rychle na květináč otočila a nestačila se divit. Opravdu její květina tak rychle vyrostla? Otočila hlavu k učitelce a jen nervózně řekla: "To není pravda, on vyrostl. Teď a tady. Sama jste viděla, jak jsem jej zasazovala." podívá se na ni svýma velkýma očima a snaží se uklidnit. "Viděla jsem tě Emmo, ale to neznamená, že jsi to neudělala. Máš snad k tomuhle jiné vysvětlení?" ukázala na květináč a podívala se jí upřeně do očí. Emma jen sklopila zrak a pokrčila rameny, nemohla říct, že to udělala ona. Že jí květina vyrostla pod rukama sama. Byla z toho stejně vykolejená jako ostatní spolužáci vedle ní. Divně se na ni dívali a začali si na ni ukazovat. Od té doby byla raději sama. Sedávala v lavici, obědvala v rohu osamotě a s nikým se moc nebavila. Všichni ji měli za lhářku a divnou holku.

Od té doby chodívala ráda na procházky do parku. Sledovala jak se kolem ní stromy pohybují, jak tráva rychleji roste a zelená. Zpívala si a když uviděla pár seschlých rostlinek tak jim pomocí hydrokineze přivedla vodu zpět do kořenů a tím je zachránila. Měla radost z každé nové rostlinky, která díky ní uviděla světlo světa. Byla to dobrá duše, naučila se hrát si sama se svými schopnosti a pomalu se učila více a více je ovládat.

EMMAWhere stories live. Discover now