EMMA

13.

Týden, který uběhl od té otřesné události s mým zrychleným těhotenstvím uběhl tak rychle, že jsem ho pomalu ani nezaregistrovala. Nic se nestalo, jakoby mi všechny nadpřirozené bytosti dávaly klid k tomu abych porodila zdravou holčičku. Je jasné, že ve stresu je vše obtížnější. Je pravdou, že jsem se i trochu uklidnila, ale možná jen povrchově. Uvnitř sebe jsem byla stočená do klubíčka v rohu prázdné místnosti a houpala jsem se zepředu dozadu, jak to dělají maniaci v psychiatrických léčebnách. V hlavě mi stále běžely myšlenky na to, jak bych mohla Annie ochránit. Jak bych mohla zmírnit následky mé smlouvy s Belialem.

Přišlo to z ničeho nic. Stála jsem zrovna u kuchyňské linky a vařila jsem si bylinkový čaj na uklidnění mysli. Ta bolest byla neskutečná, začala v podbřišku a vystřelovala až nahoru k hrudní kosti. Celé břicho se mi napnulo a po chvilce opět povolilo. Už je to tady, už skončil můj čas a já budu rodit.

Byla to neskutečná bolest, nic podobného jsem nečekala. Na tohle se ani nedá nějak fyzicky nebo psychicky připravit, přijde to nečekaně a žena to musí zvládnout. Okamžitě jsem si zavolala záchranku, která do pár minut dojela. Naložili mě do sanitky a řekli ať jsem klidná. Nemohla jsem být, musela jsem to dát někomu vědět. Z kapsy u kalhot jsem si rychle vytáhla mobil a vyťukala první číslo které mě napadlo. Chvilku jsem jen apaticky čekala a slyšela jen pískání. Nikdo se neozýval. Otočila jsem display na sebe a zhluboka jsem si oddychla. Na obrazovce nebylo nic jiného než jen jméno, a to Anthony. Tak ten mi to nejspíš nevezme. Ani nevím proč jsem volala jako první jemu, proč mě to najednou napadlo. V tuhle chvíli jsem to nechtěla řešit. Típla jsem hovor a zavolala Natalii, potřebovala jsem slyšet známý hlas a někoho, kdo je ochoten za mnou dojet. A to kdykoliv.

Čekala jsem jen pár sekund dokud se na druhé straně neozval její ospalý hlas. Ospalý? Počkat, vždyť jsou tři hodiny odpoledne. "Ano?" ozvalo se z druhé strany a já na ni začala rychle mluvit. "Natalie, prober se prosím. Potřebuju tě hned! Dojeď do nemocnice, nemáme už moc času. Na nic se neptej, jen prosím dojeď do London Bridge Hospital, potřebuji tě!" vychrlila jsem na ni a doufala, že se probudila a všechno to vnímala. Po jejím "eh" a zavěšení telefonu, jsem začala silně uvažovat o tom, že tam budu sama.

Za několik desítek minut jsme byli v nemocnici a mě okamžitě dovezli na porodní sál. Nestihlo se nic. Četla jsem si o tom mnoho příruček, jak se musí žena oholit, jak se musí vnitřně připravit. Stihli na mě napojit pouze KTG monitor na snímání srdce dítěte a poté na mě už nepromluvili. Pracovali rychle a bez okolků, ale připadala jsem si tam navíc. I když jsem vlastně ta nejdůležitější osoba v místnosti. Tedy druhá, tady jde hlavně o Annie.

Natalie se objevila ve dveřích o několik minut později. Blonďaté vlasy se jí rozčepýřily z běhu a těžce popadala dech. "Jsem tady Emmo a neopustím tě." doběhla k posteli a pevně chytila mou ruku. S mírným nepochopením se podívala na mé břicho a na dráty, které trčely z KTG přístroje. Raději zatřepala hlavou a podívala se na mě.

"Natalie, potřebuji ji ochránit. Nesmí se jí nic stát." zašeptala jsem jí a v tu chvíli mi došlo, že ona nemá ani tušení, že jsem ji slíbila Belialovi. Podívala se na mě tak jak jsem očekávala, a to zmateně. "Ale Emmo, kdo by ti ji měl brát. Proč by měla být v nebezpeční? Ano, jsi nejvyšší, ale dokážeš ji uchránit." řekne konejšivým hlasem a začne mě hladit po ruce, kterou mi držela. V očích se mi zaleskly slzy, věděla jsem, že ona to pochopí, ale stejně ji to zraní. Teď když je Anthony navždy pryč, byla má smlouva zbytečná.

"Musíme ji ochránit před Belialem. Nemůže mi ji vzít. Neptej se mě na to, vysvětlím ti to až bude čas." řekne naléhavě, protože cítím, že na mě jde další bolest. Silně stisknu víčka k sobě a vydýchávám bolest. Je to neskutečné a nepředstavitelné, jediné světlo na konci tohoto mučení je ona, má holčička.

Natalie jen souhlasně přikývla, ale v jejích očích se zračil strach. Strach z toho co jsem provedla. Pevně jsem jí stiskla ruku a zavřela oči. Potichu jsem si začala předříkávat zaklínadlo na ochranu místnosti před ostatními. Když to Natalie spatřila, udělala přesně to samé. Proto jsem ji tady potřebovala, aby mě ochránila a především aby ochránila Annie. Jsem mocná, ale společně jsme ještě silnější. Když udeřila další prudká bolest nemohla jsem se soustředit na zaříkávání a byla jsem ráda, že má sestra nepřestala a stále se nás snažila ochránit. Bolesti byly najednou silnější, intenzivnější a v kratších intervalech. Pípání na monitoru se zrychlilo a ke mě přiběhly sestry a jeden postarší doktor.

Najednou jsem byla jako v mlze, bolest mi stoupla do hlavy a já slyšela jen úryvky jejich instrukcí. "Nadechnout a zatlačit." ozvalo se někde vzadu v mé hlavě a já poslechla. Silně a zhluboka jsem se nadechla a vší silou všechno tlačila dolů. Ještě několikrát jsem to zopakovala. Měla jsem pocit, že Natalii rozdrtím ruku, ale za nic na světě bych ji v tuhle chvíli nepustila.

Po posledním nádechu a silném bolestivém zatlačení jsem ucítila uvolnění a bolesti najednou přestaly. Měla jsem pocit, že jsem se dostala do nějaké euforie, ze které mě ale okamžitě vyrušil hlasitý dětský křik. Otevřela jsem oči, které jsem v tu chvíli měla silně zavřené a zadívala jsem se odkud ten křik vychází. A v tu chvíli jsem ji uviděla. Byla červená, na hlavě měla pár černých vlasů a dívala se na mě. Ihned ji na mě přiložili a v tu chvíli jsem pustila Nataliinu ruku a položila ji na svou holčičku. Byla ještě mokrá a teplá, ale byla moje. Nemohla jsem tomu uvěřit, že se to stalo. Že je tady se mnou. Její oči byly tak velké a temné. Snažila se je otevřít a podívat se na mě. Chvilku bloudila očima ze strany na stranu a zavírala je, nejspíš jí vadilo prudké osvětlení sálu. Po chvilce stočila hlavičku na mě a zadívala se mi do očí. Vsadila bych se o všechno, že se dokonce usmála.

V tu chvíli mi ji vzala sestra s tím, že potřebuje udělat ještě nějaké testy, měření, koupání a převlečení do teplého aby nenastydla. Nechtěla jsem ji pustit, bála jsem se, že se mi už nevrátí. Pevně jsem ji držela než mi ji sestra doslova vytrhla z rukou a odnesla na novorozenecký box, kde se o ni začala starat. Jiná sestra se mezitím postarala o mě a já se o chvilku později ocitla v nemocničním pyžamu a zakrytá až po bradu bílou peřinou.

Stočila jsem oči k Natalii, která radostí jen zářila, ale jen co zaměřila můj pohled zvážněla. "A teď mi řekneš vše co jsi udělala!" řekla rozhodně a složila si ruce na prsou. Tohle dělávala pokaždé, když neměla v plánu žádné ustupování, prostě si stála za tím co chce a nevzdá se toho. Omluvně jsem sklopila oči a rukou jsem začala třít kus povlečení od peřiny. "Natalie, šlo mu o život. On byl skoro mrtvý, jinak bych ho nezachránila." vydala jsem ze sebe potichu a podívala se jí do očí. V těch jejích šla vidět obava nad tím, co ještě řeknu. "Komu? Anthonymu? Ale vždyť ty sama jsi ho..." nedořekla to, na konci věty se jí zlomil hlas a jen zatřepala hlavou. "Sama víš co jsi udělala, tak o co jde? Kdo ho zachránil?" zeptala se vážně a položila mi ruku na mou. Hluboce se mi zadívala do očí a čekala na mou odpověď.

"Belial. Uzavřela jsem s ním smlouvu, že když mi ho vrátí tak mu dám dceru. To bylo dlouho předtím než jsem ho sama zabila." nedělalo mi problém o tom mluvit, vůči tomuhle jsem neměla vůbec žádné emoce. V očích se mi zaleskly slzy, protože jsem věděla, že to už přišlo. Ta chvíle kdy si pro ni dojde přišla a já jsem zatím nevymyslela nic, jak bych ji dokázala uchránit. Pevně jsem stiskla oči a čekala jsem na její reakci. Chvilku nic neříkala a to mě znervózňovalo ještě více. Potom se ticho v místnosti rozplynulo pod jejím hlasem. "Udělala jsi obrovskou chybu, neskutečnou. Belial je démon. Nejvyšší démon a ty jsi mu upsala duši tvého dítěte. Z toho se nedá dostat, ale dá se ochránit. Na něco přijdeme, věř mi." řekne až strašidelně klidným hlasem a pohladila mě po paži. V tu chvíli jsem otevřela oči a za hlavou jsem uslyšela zvuk otevírajících se dveří a dětské pofňukávání.

Sestra mi ji položila na hruď. Byla čistá, voňavá a celá zabalená v růžové dečce. Těch pár chlupů na hlavě měla učesaných dozadu a dívala se na mě svýma velkýma očima. Objala jsem ji pevně, ale přitom jemně abych jí neublížila. Zadívala jsem se do jejích očí a do těla ji poslala hřejivé teplo. Aby věděla, že může být v bezpečí a nebála se.