Nyctophilia

42

Probudila jsem se v cizí posteli, aniž bych měla tušení kde jsem nebo kolik je hodin. Rozmrkala jsem mžitky před očima, jež mi kroužily kolem hlavy a snažily se mě uvést do hlubokého spánku, a naskytl se mi pohled na běloskvoucí strop.

Opatrně jsem se podepřela rukama, abych mohla vstát, ale zabodla se mi do nich ostrá tepavá bolest, která mě donutila s hlasitým povzdechnutím opět spadnout na záda. Musím se vám k něčemu přiznat. Bylo mi totálně na zvracení.

Mé oči začaly potulovat pokojem. Stěny byly natřeny na bílo a různě po místnosti byl uspořádán tmavě hnědý nábytek. Mou pozornost si ale získala obrovská knihovna táhnoucí se přes jednu celou stěnu. Opatrně jsem vstala a po dřevěných parketách jsem docupitala až na místo. Pod mými jemnými dotyky konečky prstů se nacházely hřbety knih jako Hlava XXII, Komu zvoní hrana, Vojna a mír nebo několik životopisů o Kennedyových, Salvadorovi Dalí a Martinovi Lutherovi Kingovi.
Byla jsem tak unešená množstvím knih, že jsem si nevšimla Austina, který se mezitím posadil na postel a zaujatě mě pozoroval.

,,Sluší ti to," poznamenal, čímž mě odtrhl od knih. Až teď jsem si uvědomila, že mi z nohou zmizely kalhoty a já jsem oděná jen ve vytahaném tričku. A spodním prádle, přirozeně.

Trochu jsem se začervenala, ale nechtěla jsem na sobě své rozpaky nechat znát, a tak jsem rozhovor převedla jiným směrem. ,,Kde jsme?"
,,V mém pokoji."
,,Ty knížky jsou všechny tvoje?" zeptala jsme se a kývla hlavou směrem ke knihovně. Ještě stále jsem jí byla omráčená.
,,Samozřejmě," utrousil Austin a natáhl si nohy před sebe. Byl tak sebejistý, jako by měl všechno pod palcem, i když mu celý jeho život protíkal skrz prsty.
,,A máš je tu proto, že je čteš, nebo abys dělal dojem na své dívčí návštěvnice?"
,,Možná obojí," přiznal bez váhání. Trochu jsem si odfrkla. ,,Proč mám na sobě jen tričko?" zeptala jsem se po chvilce, když naše ticho začínalo být trošku trapné. Já obyčejně v takových chvílích nevím, jak začít, takže většinou nezačínám, ale tahle otázka mi opravdu vrtala hlavou.

,,Když jsem tě sem odvezl, strhala jsi ze sebe oblečení a pobíhala po bytě se slovy 'to pálí, to pálí!'." Tváře mi zrudly a srdce se mi hrůzou zastavilo. Sakra.
,,Kecáš," vydechla a jsem a doufala, že je to pravda.
,,Jo. Vlastně jsi se ve svým omráčeným stavu chovala dost slušně. Odešla jsi do šatny, kde jsi si v klidu složila oblečení a pak jsi skočila do postele. Bylas hned tuhá."
Ze srdce mi spadl obrovský kámen.

,,Co tu vlastně dělám? Proč nejsem doma nebo tak?"
Austin dlaní poklepal na matraci na znamení, abych se vedle něj posadila. A já se tedy posadila.
,,Lukovi kompletně přeskočilo. Řezal tě do rukou tak dlouho, až ti vyteklo nezdravé množství krve. Omdlela jsi. Mně se shodou několika náhod podařilo vyklouznot z toho lanovýho vězení a postaral jsem se o Luka." Při té vzpomínce si bolestně promnul rameno. ,,Když se mi ho podařilo omráčit, vrhnul jsem se k tobě. Nejdřív jsem zavolal ambulanci a pak policii. Radili mi, ať ránu něčím silně obvážu a počkám do příjezdu. Naštěstí přijeli dost rychle, takže moje tričko nebylo úplně promočený. Ošetrěli tě a Luka si pak odvezli policajti."Věnoval mi slabý úsměv.
,,Pak jsem odjel na výslech. Až ti bude líp, budeš tam muset taky." Hrklo ve mě. Nedokážu si představit vyprávět někomu o mém včerejším zážitku. Pak jsem si ale uvědomila, že pokud policii nepovím pravdu, Lukovi nebude nic bránit v dalším ubližování. Nemůžu dopustit, aby si někdo zažil to, co já s Austinem včera.

,,Ty jsi mě sem teda odvezl?"
,,Jasně."
,,A kde jsou vaši?"
,,U tety May."
Miluju tetu May.
,,Vivian?"
,,Spí u Daphne."
Miluju Daphne.
,,A co moji rodiče?
,,Julian se o to postaral."
Miluju Juliana.
Austin mi věnoval šibalský úsměv a já si uvědomila, že jsem se usmála také.