Osudové lásky

Halloweenský speciál

-Pohled Niki-

Nastal pátek a my byli od rána poměrně zaneprázdnění. Začali jsme chystat Halloweensko párty, takže jsme nakoupili nějaké jídlo, pití a výzdobu, a poklidili Martinův byt. Já jsem začala připravovat dýňové muffiny, které jsem slíbila a Martin zatím připravil "speciální Halloweenský salát". Byl to úplně obyčejný salát, jen proto, že jsme ho měli sníst na Halloween, jsme ho pojmenovali Halloweenský. Po chvilce už zvonili hosti, takže jsme šli otevřít. Míše jsme neřekli, že na naší párty, kterou chystáme, budeme vlastně jen my 4 - Já, Martin, Míša a Petr... Možná jí to došlo, možná myslela, že pozveme ještě někoho dalšího... Každopádně to měl být druhý krok našeho, zatím vycházejícího, plánu. Otevřeli jsme a vpustili Míšu s Péťou do bytu. "Tak si pro začátek přiťuknem, ne? Ať se nám to tu trochu rozjede...?" Začal Martin konverzaci a vytáhl lahev šampáňa a tři skleničky. Po otevření do každé z nich trochu nalil a postupně podal jednu mě a pak Petrovi. "No počkat, a co já?" Zeptala se smutně Míša. Martin s Petrem se na sebe podívali a jako na povel oba zavrtěli hlavou. "Asi nic, Míšo... Myslím, že bys radši dneska neměla pít..." Otočil se na ni Petr. "No jasně... Někdo přece musí zůstat střízlivej!" Zasmál se Martin. "No tááák... Jedno malý přiťuknutí byste jí mohli dovolit..." Přimluvila jsem se za ni. "Jedno malý "Na zdraví" (:D). Martin si trochu povzdechl a vytáhl čtvrtou skleničku, kterou Míše podal. Pak jsme si všichni společně přiťukli. "Tak co budem dělat teď?" Zeptala se Míša radostně. "Nechcete si vydlabat dýni?" Zeptala jsem se. Oba souhlasili, takže jsme se každý pustili do dlabání a vyřezávání. Poté jsme se několik minut hádali, čí dýně je nejhezčí, ale když jsme se dlouho nemohli shodnout, zasedli jsme radši k občerstvení a pustili se do jídla....

-Pohled Míši-

Když mi Niki otevřela dveře tak jsem jí pozdravila a samozdřejmně obejmula.. to stejné jsem udělala i u ostatních.. "tak si pro začátek přiťuknem ne? Ať se nám to tu trochu rozjede" řekl Martin a já se jen usmála.. Martin vytáhl láhev šampusu a tři skleničky.. "no počkat, a co já?" zeptala jsem se když Martin rozdal skleničky ale já žádnou nedostala.. Martin a Petr se na sebe významě podívali a uplně nastejno oba zavrtěli hlavou.. "Asi nic, Míšo... Myslím, že bys radši dneska neměla pít..." řekl Péťa "no někdo přece musí zůstat střízlivej" řekl Martin a smutně se na mě usmál.. "No tááák... Jedno malý přiťuknutí byste jí mohli dovolit..." řekla Niki a já ji byla vděčná.. připadala jsem si tu jak malé děcko.. všichni budou pít jen já si budu cucat džusík.. Ale maj pravdu.. zavinila jsem si to sama.. kdybych tolik nechlastala kvuli tomu rozchodu.. Ne nebudud na to teď myslet chci si to tu užít.. "Jedno malý "Na zdraví" řekla.. Martin si sice povzdechl ale přecejenom vytáhl čtvrtou skleničku a maličko do ni nalil abych si s nima mohla přiťuknout.. "tak a co teď?" zeptala jsem se radostně.. "Nechcete si vydlabat dýni?" zeptala se Niki..Všichni jsme souhlasili takže jsme vydlabávali dýně.. já s Péťou a Niki s Martinem.. byla to hrozná sranda.. Poté co jsme měli hotovo jsme se sice chvíli "hádali" čí dýně je lepší ale pak jsem si sedli k občersvenía začali jsme se bavit.. Byla tu sranda.. I bez alkoholu..I když Martin s Niki si občas něčeho cvakli a já jsem si od Marťase vydupala alspoň jednu skleničku bílého vína o kterém ví že ho miluju a proto u něj v kuchyni nikdy nechybí.. I přes Petruv a Martinuv nesouhlas mi nakonec nalili sklenku a semnou si nakonec dal skleničku i Péťa..Pustili jsme si muziku a začali jsme tančit.. většinou to byli ploužáky takže jsme se tak nějak prostřídali všichni ze všema.. největší sranda byla když Martin tančil společně s Péťou.. To jsem se opravdu nasmála...

-Pohled Niki-
Bylo asi deset, když jsme se, už značně unaveni ze všeho toho tance a smíchu, posadili na chvíli na gauč. „Nemáte někdo hlad?" Zeptala jsem se. Sice jsme přibližně před dvěma hodinama jedli, ale to byla jen taková malá svačinka. Míša s Petrem jen tak nerozhodně krčili rameny, tak se Martin rozhodl, že objedná pizzu. Dohodli jsme se, kdo si jakou dá a to už Martin volal do blízké pizzerie. „Přinesou nám ji za půl hodiny!" Ohlásil a zahodil mobil. Ještě jednou jsme si připili a protože jsme začali být už trochu v náladě, rozhodli jsme se, že trochu ověříme, co vydrží ten (chudák) člověk, který by nám měl za chvíli klepat na dveře se čtyřma krabicemi pizzy. Přehodili jsme přes Petra staré prostěradlo, které Martin odněkud vyhrabal, u čehož jsme se váleli smíchy všichni... Kdyby nás někdo pozoroval, musel by si myslet, že jsme se úplně zbláznili. To už ale někdo zvonil, my otevřeli a Petr s prostěradlem přes hlavu vyběhl po schodech k vchodu, aby převzal zásilku. Dveře jsme nechali otevřené a napjatě poslouchali, jaká bude reakce rozvažeče. Čekali jsme něco víc, než „Chováte se jako dítě, proboha..." S Martinem jsme dostali záchvat smíchu, zatímco Míša, mírně naštvaně, vyběhla Petrovi naproti, aby mu s těmi pizzami trochu pomohla. „Jsme fakt idioti..." Smál se Petr, když jsme za nimi zabouchli dveře a zakousli se do ještě horké pizzy. „Bál se aspoň trochu?" Zeptala jsem se nadšeně. „Ne, spíš vypadal hrozně naštvaně... Btw, prej už je po desátý, takže bychom neměli rušit noční klid..." Tentokrát se zasmál Martin. „No taaak, Péééťoooo... Vždyť se skvěle bavíme... Nechceš teďka jít spát, ne? Myslím, že nám ta noc teprve začala..." oznámil nám s pozvednutou skleničkou. Míša jen pozvedla obočí, přeci jen, Martin vypadal, že z nás čtyř 'slaví' nejvíc. „Jestli budeš pokračovat tímhle tempem celou noc, odpadneš do půl hodiny..." řekla se smíchem... Martin teda položil skleničku na zem a beze slova odešel z pokoje. „Urazila jsi ho..." Řekla jsem Míše, která se ještě víc rozesmála. Po chvíli se ale Martin vrátil s kamerou a stativem. „Myslíte, že mě jen tak někdo urazí? Jdeme točit video... Myslím, že v tomhle stavu nám to půjde skvěle..." Připevnil kameru na stativ a nařídil nám, ať se posadíme na gauč. „Co budeme natáčet?" Zeptala se zvědavě Míša. „Když vás tu mám takhle pohromadě, dáme si Sedmisekundovou challenge." Řekl s úsměvem. „Tak to asi ne, do toho fakt nejdu..." Zamumlala Míša a snažila se vstát z pohovky. I když v podstatě nic nepila, ze záhadných důvodů jí to prostě nešlo. „Nemáme připravený otázky..." Zaprotestovala jsem já. „O tom to je. Většina challengových videí je lepších, když si je nějak dopředu nepřipravuješ..." Míša se položila zpátky do pohovky. „Dobře, zkusíme to. Ale žádný blbý úkoly..." Místo odpovědi Martin zapnul kameru a představil sebe, nás i video. „Každý z nás položí každému úkol, nebo otázku, které musí splnit do 7 sekund... Těch úkolů bude celkem 12, takže to nějak nebudeme zdržovat, protože Hoggy vypadá, že nám tu za chvíli usne... A začneme!" Dokončil a otočil se na nás. „Kdo začne?" zeptal se. Nikdo se nějak zvlášť nehlásil, tak jsme minutu jen tak tiše seděli. Když jsem se nadechla, abych řekla úkol, Martin se na mě otočil. „Nepřinesla bys mi vodu?" Zeptal se mile. „Jojo" odpověděla jsem a začala se hrabat z gauče. Došla jsem do kuchyně, kde mi došlo, že se asi jedná o úkol. Rychle jsem popadla flašku s minerálkou, vletěla do obýváku a předala ji Martinovi. „Zpozdila ses o tři vteřiny..." Smála se Míša. Sedla jsem si a chvíli zapřemýšlela, co vymyslím. „Do sedmi sekund zavolej nějakýmu youtuberovi a řekni mu, že se ti porouchala pračka... A jestli... By ti tedy nemohl přijít umýt nádobí." Řekla jsem směrem k Martinovi. „Počkej, to už teď nestíhám..." Zasmál se Martin a vstal, aby našel mobil. „Že jsi to ty, tak začnem odpočítávat až se dovoláš!" Zavolal za ním Petr. Po chvíli se Martin vrátil do pokoje s mobilem, sedl si a vytočil nějaké číslo. „Ano Martine?" Ozval se na druhé straně hlas Martina... Z kanálu Jmenuju se Martin. „Čau, Martine, mám na tebe prosbu... Nějak se mi rozbila pračka, nepřijel bys mi umýt nádobí?" Zeptal se Marťas a všichni jsme se snažili zadržovat smích. "Ehm... Martine, ty už to nehul..." ozval se překvapený, ale vysmátý hlas na druhé straně. „Sedm... Jo, uznáváme ti to..." Řekla jsem dostatečně nahlas, aby to slyšel i Martin z kanálu Jmenuju se Martin. „Díky, budeš ve videu!" zasmál se Martin a ukončil hovor. „Tví kolegové tě budou mít rádi..." Poplácala ho po rameni Míša. „Tak co, kdo z vás bude pokračovat?" Zeptal se s úsměvem Martin a těkal pohledem z Míši na Petra. Míša chvíli přemýšlela, přičemž vyluzovala zvuky typu "ehm...", "Umm..." nebo "Eeee", než nakonec odevzdaně rozhodila rukama a zamumlala: "Já nevím, tak třeba z okna zařvi nějakou písničku.... Od Slzy třeba..." Petr si trochu vzdychl, vyběhl k oknu, otevřel ho a do tiché temné Prahy hlasitě a rychle zazpíval: "Čím blíž jdu k tobě tím si dál, vím že ve tvém náručí ztrácím lhůtu záruční" všichni jsme se u této challenge zasmáli, ale když ani Petr nedokázal pro Míšu vymyslet (pro nás s Martinem) "normální" úkol, došlo nám, že to skutečně asi budeme muset vzít do rukou my. A tak, když jsem měla zadat úkol Petrovi, kývla jsem na Martina a jen tak mimochodem řekla: "Tak už tu Míšu konečně polib..." Petr se na mě podíval s vytřeštěnýma očima a když Míšu konečně políbil, mohli jsme si s Martinem nenápadně plácnout... (:D) druhý krok našeho šíleného plánu vyšel taky... A koneckonců - ani nám nějak nevadilo, že Petr při "plnění úkolu" překročil onu magickou hranici sedmi vteřin...