Math [Calum Hood fanfiction cz]

7. kapitola

Byla jsem nemocná. Tři dny strávené doma, zameškání spousty látky, ale spousta přečtených knih. Přesně to byl můj život, škola, učení a knihy. Milovala jsem se ponořit do jiného světa, ten můj byl plný opatrností, strachu ze smutku a proto jsem se ráda uvolnila v cizích světech.

Když jsem se vrátila do školy, už jen s pozůstatky nemoci, musela jsem si půjčit veškeré sešity a dopsat osm tisíc stránek, minimálně.

A taky tu byl jeden malý detail – vypadá to, že jsem zameškala novou věc v matice. Kterou jsem teď nedokázala pochopit z toho, jak to spolužáci počítali, většinou jim to stejně nešlo. Buď ta látka byla prostě těžká, anebo Hoodovi nikdo neřekl, že by měl vysvětlovat pomaleji.

Snažila jsem se to během těch pětačtyřiceti minut pochopit, jenže nejde pochopit něco od někoho, kdo to taky nechápe. A tak jsem si po konci hodiny vzala věci do ruky a počkala, až bude mít sbaleno vše v deskách, abych na něj mohla mluvit.

„Zdravá?" Zeptal se, dívající se pořád do desek, které rovnal.

„Více méně," odpověděla jsem, s pohledem upřeným na jeho ruce, který se přehrabovali ve věcech na stole a dát je do pořádku, aby seděli tak, jak měli, bez ohledu na to, jak moc ve finále budou zmuchlaný.

„Chyběla jste nám tu," usmál se, pořád se sklopenou hlavou. Taky jsem se musela usmát, už jen nad tím, co řekl. „A zmeškala jste novou látku," poznamenal, jako by to nebylo zjevné.

„A právě proto tu jsem," přitakala jsem. „Nějak jsem nebyla schopná to pochopit..." Nechala jsem větu doznít, nebylo třeba dodávat cokoliv, jen jsem čekala, jestli poznamená něco chytrého.

„Vysvětlím vám to," přikývl a konečně zvedl hlavu, s papíry, které byly pořád rozprostřený po stole, nechal být a konečně se soustředil na mě.

„Děkuju," usmála jsem se. „Vlastně jsem doufala, že řeknete přesně tohle," dodala jsem.

„Kdy máte čas?" Usmíval ses náznakem jiskřiček v očích, jako by měl skvělou náladu a nic mu jí nemohlo zkazit.

„Neměla bych se já podřídit vám?" Zněla jsem pobaveně.

„Máte pravdu," přikývl, pokud mi byl alespoň malinko podobný, tak se mu někde uvnitř vzbouzel smích a měl co dělat, aby nevykloktal ven. „Co zase zítra po škole?"

„Myslím, že by to šlo," souhlasila jsem, vlastně jsem neměla ani na výběr, protože to pochopit chci a to co nejdřív.

„Musím jít, dnes něco mám a pospíchám, ale zítra se budu těšit," usmál se, dívajíc do mých očí a své ruce vrátil zase mezi papíry, které začal rovnat... Kupodivu se mu to tentokrát povedlo fakt bleskově.
„Uvidíme se, Lar," rozloučil se a opustil třídu tak rychle, že jsem mu ani nestihla odpovědět.

„Měj se, Cale," zašeptala jsem a vyzkoušela si tak pocit jeho jména na jazyku.

Příběh se začíná dostávat tam, kde už to začíná být snad zajímavější :) Měla bych začít psát, protože pomalu si vyčerpávám napsané kapitoly... 
Dnes vám sem žádné video dávat nebudu, nestíhám věci do školy a za hodinu už mám zase jiné plány, ale můžete mi do komentáře dát nějaké vy :) 
Děkuju za votes a komentáře