Math [Calum Hood fanfiction cz]

25. Kapitola

Jedna z mých oblíbených a těch nejdelších, ta příští je ta uplně nejoblíbenější věc, kterou jsem napsala, máte se na co těšit, podle mě O:) :D Doufám, že máte tak dobrý den, jako já, nebo že vám tohle ten den zlepší^^

Přes telefon jsme se dohodli, že k němu přijdu ve tři odpoledne, že zatím přichystá filmy a nějaký věci k tomu.

„Užij si to," usmála se na mě maminka, když jsem odcházela.

„Díky," protočila jsem očima, tak, jak jsem to dělala často.

„Do půlnoci buď doma, popřípadě napiš, abych věděla, kde jsi," dodala ještě.

„Samozřejmě," zasmála jsem se a radši už vyšla, abych nemusela poslouchat další věty, na které čekala tak dlouho, až je bude moct říkat.

Nešla jsem dlouho, vlastně nebydlel tak daleko a se sluchátky v uších, které doprovázeli mou cestu, to šlo snad ještě rychleji. Možná, že jsem si pobrukovala hudbu, která mi zrovna hrála a možná, že jsem luskala do rytmu písniček... Možná, že se na mě lidi divně dívali, ale já nemohla za to, jak šťastně jsem se cítila.

Došla jsem k jeho baráku, sundala si sluchátka z uší a přehodila je přes rameno na jednu stranu, poté zazvonila. Otevřel mi téměř okamžitě, s úsměvem a se zástěrou, do které si otíral ruce. Zmateně a se zadržovaným smíchem jsem se na něj dívala, když mi naznačil, ať jdu dovnitř, bez jakéhokoliv slova.

„Ahoj," usmál se a chtěl mě vtáhnout do objetí, ale já ho nenechala.

„Mouka," vysvětila jsem se smíchem. „Co vlastně děláš?" Zeptala jsem se zmateně.

„Peču, chci ti ukázat, jak dobrý v tom jsem," pokrčil rameny a odebral se pryč, šla jsem za ním. Zastavil se u trouby, do které nakouknul a z které se vynořila vůně.

„Vysoké ego?" Zeptala jsem se provokativně.

„Nemel, odlož si a pojď mi pomoct," hodil po mě utěrku, kterou před chvílí vytahoval a zase zandával plech.

„Rozkaz, madam," odložila jsem si kabát s taškou ke stolu, až tady jsem si uvědomila, že mám pořád boty a nenápadně jsem si je sundala a odnesla ke vchodu, jako by mu to vadilo, vzhledem k tomu, jak jeho kuchyň vypadala.

„Jsem tu, připravená přijímat Vaše rozkazy," téměř jsem stála v pozoru a s rukou u hlavy jako salutující voják.

„Tak za prvé, přestaň dělat kraviny," zasmál se. „A za druhé, pojď mi pomoct vykrajovat." Až teď jsem si všimla těsta rozloženého na druhé straně linky, která byla celá od mouky tak moc, jak jen mohla a vykrajovátek na ní.

„Co to bude, až to bude?" Zeptala jsem se se zájmem a popošla k němu.

„Perníkové sušenky, protože perníčky měknou příliš dlouho," nevěnoval mi více pozornosti, než bylo nutné a věnoval se vykrajování, tak jsem vzala do ruky formičku a pomáhala jsem mu, každý kousek jiný tvar, jako by na tom záleželo.

„Chtělo by to hudbu," řekla jsem po chvíli.

„Máš pravdu," přikývl s našpuleným spodním rtem a z kapsy vyndal telefon, na kterém pustil zjevně náhodný přehrávání jeho hudby, a já byla ráda, že můžu slyšet to, co má rád.

Spoustu věcí z toho, co pustil, jsem neznala, ale užívala jsem si to, přesně tak jako při cestě sem, jsem luskala a broukala si melodii a u věci, kterou jsem znala, jsem si i zpívala, bez ohledu na Calovo pobavený obličej, nejen nad mým skvělým hlasem ale i nad mými oslňujícími tanečními pohyby. Po chvíli se přidal ke mně a na rozdíl od toho mého, jeho hlas byl vážně skvělý a já měla nutkání na něj zírat s bradou u země a prosit ho na kolenou, aby zazpíval ještě kousek čehosi, ale neudělala jsem to, užívala jsem si společného pečení, které skončilo tím, že mouku jsem měla i ve vlasech.

„Měl jsem ti dát zástěru," zasmál se pobaveně. „Ale když jsem viděl, jak mě nechceš objat kvůli mouce, neodpustil jsem si to," omluvně pokrčil rameny, ale jiskřičky v jeho očích jen zářili.

„Ty si takový vůl, Cale," vyčetla jsem mu se smíchem a rozprášila jeho směrem mouku tak, že jí měl ve vlasech ještě víc jak já a vzhledem k tomu, že jeho vlasy byli fakt na hraně s černou, bylo to vidět o dost víc, jak u mě.

„Víš, jak co vypadáš?" Smála jsem se. „Jako Jack Frost, buď rád, že je to moje oblíbená animovaná postava," usmívala jsem se na něj mezitím, co on se díval naoko naštvaně.

Přešel ke mně a stáhnul si mě do objetí, jak chtěl udělat už předtím, ale teď nemělo cenu se mu bránit, tak jsem mu objetí oplatila. No na vlasech mi přistálo spoustu mouky, a když se ode mě se smíchem odtáhl, já na něj zírala s otevřenou pusou ještě dlouho po tom.

„Zavři to zlato," zatlačil mi na bradu ze spodu. „Aby ti tam nepřilítla nějaká mouka," zasmál se svému vtipu a já musela protočit očima.
Ta válka pokračovala ještě nějakou dobu a musím říct, že na nás nezůstalo jediné nebílé místo, to ani nemluvím o podlaze jeho kuchyně.

„Když už není ten sníh venku," pokrčil rameny, prohlížejíc si škodu, kterou jsme napáchali.

„Můžu si udělat andělíčka?" Mrkala jsem na něj očima, se smíchem pokrčil rameny a já si lehla do vrstvy mouky, stejně už jsem od ní být víc nemohla. Máchala jsem rukama a nohama, potom mi pomohl vstát a oba jsme si prohlíželi mé veledílo, které vypadalo dost zoufale.

„Musíme to uklidit," poznamenal.

„Taky si myslím," zasmála jsem se.

Strávili jsme uklízením spoustu času, ale nemůžu říct, že to bylo zlý, vlastně mě to bavilo, provokovali jsme se, dělali si srandu ze sebe navzájem a po bitvě s moukou jsme se dostali i do menší bitvy s vodou a s věcmi na mytí čehokoliv, košťata teda vedla.

„Chováme se jak děti," zasmála jsem se.

„Komu to vadí," pokrčil rameny, ale koště odložil. Kuchyň už byla čistá, všechny sušenky dopečený a teď zbývalo umýt jen nás.

„Můžeš se jít osprchovat, půjčím ti nějaké své triko a tepláky," navrhnul a já nic nenamítala, vzala si věci, které mi nabídl, a sklidila se do koupelny, ve které jsem ale nestrávila moc času. Umyla jsem si vlasy, ačkoliv tuším, že nějaká mouka se v nich přechovala a budu jí muset vyčesat, oblečení jsem nechala ležet na pračce s tím, že si to potom vezmu a zírala jsem do zrcadla, které odráželo můj obrovský úsměv.

Samozřejmě, že se šel po mě taky umýt a já zatím vybírala film na jeho počítači. Ležela jsem na posteli v jeho triku a teplákách, zachumlaná pod dekou, s jeho vůní, která mě obklopovala. Napsala jsem mamce, že možná přijdu až druhý den a užívala si skvělý chvíle.

Vrátil se dřív, než jsem čekala a já pořád neměla vybráno. Vlastně jsem přesně věděla, co chci dělat. Když se ze sprchy vrátil jen s tepláky a s mokrými vlasy, chtěla jsem ho postavit naproti sobě, sledovat jeho dokonalé tělo a obličej a poslouchat tóny jeho hlasu při zpěvu. Ježiš, jak může být někdo tak dokonalý. Nakonec jsem se udržela a nepostavila jsem si ho někam, kde bude možné ho zarámovat, místo toho jsem ho pustila vedle sebe a když vybral nějaký film, ani jsem nevěnovala pozornost tomu, co to bylo. Ležela jsem na jeho krásně vonící hrudi a dívala se na něco, co mohlo být cokoliv.

Netrvalo dlouho, než mi došlo, že je to horor.

„Panebože, já tě zabiju," zamručila jsem mu do hrudi.

„Schválně, kdo se bude bát víc," zasmál se a rukou mě objal těsněji.

Nebyl to zlý film, nebyla tam krev, ale jak já jsem se u toho napovídala a Calum nasmál mému povídání. Jak moc jsem tomu chlápkovi radila, ať do toho domu neleze, ať tam přes noc nezůstává.

„S tebou se u hororů není možný bát, najednou se z nich stává komedie," vytknul mi se smíchem.

„Jsem ráda, že ses pobavil, to já nebudu spát," zaprskala jsem na něj.

„Budu tu s tebou," usmál se, zaklapnul notebook a přitáhnul si mě ještě blíž. „A teď dobrou noc, krásko," zašeptal se rty na mém čele a já téměř okamžitě upadla do spánku, ve kterém mě kupodivu nesledovali chladnokrevní zabijáci, ale usměvavý balíčky mouky.