Krvavá oběť

I.

O osm let později

Rozzuřeně dupu bílou chodbou a vrčím na každého, kdo se mi postaví do cesty. V ruce svírám ty posraný papíry, kvůli kterým se teď můj tlak pohybuje v nebezpečně vysokých hodnotách. Zahnu za roh a konečně spatřím dveře, které potřebuji. Před nimi stojí dva muži v černých uniformách s pistolemi na opascích a zbystří v okamžiku, kdy mě uvidí. V duchu protočím oči, ale nezpomalím.

„Dále nemůžete, pokud nemáte domluvenou schůzku."ozve se ten nalevo monotónním nacvičeným hlasem. Bod pro něj, ani na chvíli nebudí vystrašený dojem. Pokračuju dál, jen trochu uhnu, abych šla přímo na toho mluvícího pablba. Přimhouří na mě oči. Pořád se přibližuju, a když jsem dva kroky od něj, konečně zvedne ruku zaťatou v pěst a napřáhne se. Ubožák. Je člověk, to si opravdu myslí, že má proti mně šanci? Jeho ránu zachytím 10 centimetrů před obličejem. Překvapeně zamrká a periferně vidím, že druhý sahá pro pistoli. Bleskově muži zkroutím ruku za záda a postavím ho před sebe jako živý štít. Druhý muž na nás míří, ale nic si z toho nedělám. Pistol mu vykopnu, přičemž se nepříjemně otřu o muže, kterého vězním. Dveře se otevřou a v nich se objeví malý padesátník.

„Dost."zahřmí pevným hlasem a všichni ztuhneme. Tiše vrčím, ale nic jiného proti jeho příkazu udělat nemůžu. Jeho moc mě ochromuje, nedokážu s tím bojovat. Chci vzteky prskat a dupat, nesnáším pocit bezmoci.

„Pusť ho, Ashlyn, a pojď dál."řekne a otočí se, aniž by zkontroloval, že ho poslechnu. Trhaně uvolním mužovu ruku a ten si jí začne okamžitě mnout. Vražedně se na mě podívá, než se vrátí na svojí pozici a postaví do pozoru.

„Přiště rovnou střílejte."poradím mu, než za sebou zabouchnu dveře kanceláře. Zhluboka se nadechnu, abych si dodala odvahu, a otočím se.

„Neudělám to."když jsem si představovala, jak mu tohle říkám, rozhodně se mi neklepal hlas ani nepotily dlaně, ale jeho přítomnost je prostě až moc... Znervózňující. Můj hlas se i přesto rozlehne celou místností.

„Ale uděláš."řekne on, aniž by zvedl hlavu od dokumentů, kterými zrovna listuje. Prošedivělé vlasy má kratší, než když jsem ho viděla naposledy a je hladce oholený. Zaženu vzpomínku na krev, která mu kapala z úst na naší poslední misi. Christopher mi tam sice zachránil život, ale skoro se kvůli tomu přestal ovládat. Při jeho síle to riziko nestálo za mou záchranu. Kdyby Christophera ovládla jeho šelma, pravděpodobně by vyvraždil celý kontinent.

„Myslím to vážně, pane. Neudělám to."přestože mi Christopher většinu života nahrazoval rodiče, pořád jsem ho oslovovala pane. Strýčku Chrisi se k jeho autoritě prostě nehodilo, a určitě by z toho nebyl nadšený. Jednou mu tak ale řeknu, jen si počkám, až se jeden z nás nebude moc hýbat.

Christopher byl mým mistrem. Na Akademii... Přestál se mnou všechny krize, nepočetně krát mi zachránil život a pomohl mi, i když se musel vzepřít všemu, v co kdy věřil...

„Ashlyn."řekne unaveně a konečně se na mě podívá. Spatřím vrásky, které na jeho obličeji před půl rokem nebyly. Rozhodně teď neprochází lehkým obdobím.

„Pane?"nutím ho pokračovat, ale on mě jen pozorně pozoruje. Jsem z jeho zkoumavého pohledu nervózní.

„Posaď se."rezignovaně ukáže na židli, která stoí před jeho masivním stolem. Trhaně si sednu a okem rychle přelétnu pracovní desku. Papíry má všude. Ještě nikdy jsem to tu neviděla uklizené.

Christopher si opře lokty o stůl a proplete si prsty. Působí křehce, ale zdání často klame. Viděla jsem Christophera složit pět chlapů dvakrát větších než je on, zatímco měl zavázané oči. Rozhodně není křehký stařík, kterým se teď dělá.

„Musíte to být vy. Nejspíš si neuvědomuješ závažnost celé akce..."

„Jsem si naprosto vědoma důležitosti problému a právě proto s tím nesouhlasím. My dva spolu nebudeme spolupracovat, pane."Christopher se zamračí a já si uvědomím, že jsem mu skočila do řeči. Přes všechny své instinkty sklopím zrak a svěsím hlavu. Po chvíli jí znovu zvednu a zjistím, že se Christopher tváří pobaveně.

„Vysvětli mi to."pobídne mě a mé srdce zase začne normálně bít. Mistrovi se neskáče do řeči a Christopherovi už vůbec ne.

„Možná nás tehdy spojovalo pouto, díky kterému jsme to všechno přestáli,"Christopher se zamračí, při zmínce o katastrofě, kterou jsme oba zažili, „ale když to skončilo, on ho zlomil. Pane, pokud se k němu dostanu dost blízko, zmaluju mu obličej do tak moc do fialova, že ho ani jeho Smečka nepozná."na konci svého vysvětlování už vrčím a cítím, jak mi vztek žene červenou do tváří. Opustil mě, když jsem ho nejvíc potřebovala. Zlomil mě, když už jsem zlomená byla.

Chistopher si unaveně promne oči.

„Nikdy jsem nezjistil, co se mezi vámi stalo a nečekám, že mi to řekneš."začne po chvíli tichým hlasem.

„Ale požaduju od tebe profesionalitu, Ashlyn. Úkol nemá s vaším poutem žádnou spojitost. Jeremy má na celé akci osobní zájem a ty jsi to nejlepší, co mu můžeme poskytnout."odfrknu si a Christopher se zamračí.

„Proč nejedete vy? Pane?"začínám být mrzutá, a pokud budu pokračovat, stanu se nezdvořilou, což si u Christophera nemůžu dovolit. Je vůči mně shovívavější než vůči jiným, ale rozhodně by neměl s mým potrestáním problém.

„Tohle není jediný problém, kterému teď čelíme, Ashlyn. Proto posílám tebe a ne pět jiných."nadme se mi hruď pýchou, když mi oznámí, že stojím za pět jiných, ale můj vzdor to neoslabí.

„Stačilo by, kdybyste jel vy a celé akci by byl už předem zajištěn zdárný konec."

„Sice mě opravdu těší, jakou důvěru ve mně máš, ale víš, co se stalo minule."a v tu chvíli mi to dojde a automaticky se přikrčím. Christopher si není jistý, že má svou šelmu plně pod kontrolou. Mělo mi to dojít z jeho unaveného postoje. Musí ho vyčerpávat neustálý boj o nadvládu nad svým tělem. Polknu a vzdor mě přejde. Okamžitě lituju svého drzého přístupu, který mě mohl stát krk.

„Nejsem nebezpečný, Ashlyn, jinak bych tu neseděl. "moc mě to neuklidní, ale přesto zvednu zrak. Říká pravdu, rozhodně by neohrozil celou ústřednu. Přikývnu a začínám se smiřovat se svým osudem.

„Jsi jediná, komu důvěřuju dost na to, abych ho tam poslal samotného. Pokud se přestanu ovládat, potřebuju tu co nejvíc lidí, Ash. Jestli se to stane, budou mě muset zabít."kývnu, chápu ho, i když se mi to ani trochu nelíbí. Zvednu se, protože všechno co bylo potřeba, bylo řečeno. Christopher se ozve teprve, když chytám za kliku.

„Vím, že uděláš to, co považuješ za správné a neohrozíš úspěch mise. Schvaluju to, i pokud se bude jednat o zmalování Jeremyho prdele. Nikdy jsem neřekl, že si to nezaslouží. Dávej na sebe pozor."dveře kanceláře zavírám s úsměvem na rtech.