Přátelé i nepřátelé. Spolužáci, kteří vlastně neví, co se stalo. Jedna noc, která vše změní a dvě otravné holky k tomu. Založeno na realitě, která pak sice trochu slehala, ale znáte to... Yaoistky jsou jako mikrovlnka. Něco jim dáte a ony to vrátí t...
J: Vzbudil jsem se při svítání, všude bylo ticho, hlava mě neskutečně bolela a nebyl jsem schopný se hnout. Po asi deseti minutách ležení a koukání do bílého stropu, jsem se zkusil pohnout. Zjistil jsem, že neležím sám. Něčí ruka byla položená přes mou hruď. Otočil jsem hlavou a málem jsem dostal infarkt. Co se to sakra včera stalo. Měl jsem takové okno, nevěděl jsem vůbec nic. Vlastně... Sakra!
„Uhm." protáhl se najednou Damián vedle mě. „Co to sakra." byl překvapený snad ještě více než já, když se probudil. Protíral si oči a snažil se nějak si vzpomenout, co se dělo. Najednou se chytil za hlavu a mně bylo jasné, že byl včera stejně mimo, jako já.
„Kurva!" zaklel a odtáhl se ode mě. Já jsem se jen vyděšeně díval. „Kurva, jak se to mohlo stát!" zabalil se do deky, jelikož byl nahý.
„Já nevím, ani nevím, co se stalo?" vykulil jsem na něj oči.
„To si děláš prdel? Vzdychal jsem ti do ouška, Jonáši!" rozkřikl se.
„Do prdele, bolí mě hlava, tak neřvi." chytil jsem se za čelo.
„Já si budu řvát, jak chci. Nechtěl jsem se s tebou vyspat." zasyčel a otočil se ke mně zády.
„A co jsi teda chtěl?" pohlédl jsem na něj udiveně. Překvapeně se na mě otočil a zamrkal.
„Chtěl jsem ti to jen říct." sklonil hlavu, abych mu neviděl do obličeje.
„Říct co?" nechápal jsem, „Krucinál Damiáne, mluv se mnou." hodil jsem po něm polštář.
„Že se mi líbíš? Už docela dlouho?" řekl mírně ironicky, „Ale čekal jsem pěstí pod oko, ne tohle!" rozmáchl se a ukázal na svou nahotu.
„Aha." řekl jsem tiše a nepřestával jsem na něj udiveně mrkat.
„Včera to bylo vůbec poprvé, co jsem se líbal." řekl naprosto tiše.
„Jak jsem se sem dostal?" vypravil jsem ze sebe.
„Záchody, chlast, chodník, koupelna, postel. Ještě něco ti není jasné?" konečně se na mě podíval.
Chvíli jsem přemýšlel, „Jedna věc mě fakt zajímá." odpověděl jsem konečně. „Proč tu teď sedíš, jak hromádka neštěstí?"
Vzhlédl ke mně a asi nebyl dobrý nápad to říkat. Nějak jsem nevěděl, jak bude reagovat.
„Proč? Proč? Asi sakra proto, že jsem nečekal nic z toho, co se stalo? Že sakra nevím, co teď bude a co mám dělat." když se rozčiloval, přibližoval se čím dál tím blíž ke mně. Nemohl jsem se udržet. Jeho holá hruď nesla známky včerejší péče a vypracované břicho bylo... Co to sakra?!
„...Já jen prostě nevím, co mám dělat." dořekl konečně.
A pak po mně začal řvát. Nechápal jsem, o co mu jde a proč bych ho měl podle jeho slov mlátit. Ale když mě vyhodil z bytu, hned jsem si posbíral věci a šel. Pamatoval jsem si příliš málo na to, abych mohl být naštvaný.
***
D: Probudit se vedle něj? Kdykoliv jindy bych o tom nejspíš snil, ale když na to došlo, byl jsem neskutečně mimo. Zrzavá hlava vedle mě byla stejně zmatená, jako já. Připadal jsem si jak odkopnutá hračka, i když jsem vlastně vůbec neměl důvod.
„Proč tady ještě vězíš, zmiz, než mi dáš přes hubu." vyštěkl jsem na něj.
„Damiáne, ty jsi takový debil." sebral se a začal hledat své oblečení. Já jsem se schoulil do klubíčka a viděl jsem, jak se zrzek mihl naposled ve dveřích a zabouchl. Brečel jsem. Dlouho.
Když jsem se konečně vyhrabal z postele, bylo mi tak zle, že jsem s velkou flaškou vody zase zalezl a snažil se spát. Přemýšlel jsem nad vším a snažil si vzpomenout na celé to dění. Jenže to nešlo. Kusy příběhu chyběly v mé hlavě a nic nedávalo smysl.
Celou neděli jsem proležel v posteli. Nejedl jsem, nemluvil jsem a škola mi byla jedno. Cítil jsem se asi hůř, než když mě naši poslali bydlet k babičce.
Pondělí nebylo o moc lepší, seděl jsem v lavici sám a dokonale jsem ignoroval ty dvě kravky přede mnou. Jonáš se nedostavil. A nepřišel ani další týden, kdy už všichni přestávali řešit, kdo kde špinil chodníky obsahem svého žaludku.
Stále dokola jsem Henrietě opakoval, že nevím kde je, ani co s ním je. Jenže to ji nestačilo a stále se snažila zjistit, co se s námi dvěma stalo a kde jsme skončili.
Nakonec přeci jen přišel, musel. Sedl si do lavice, neřekl mi ani půl slova a ignoroval mě celý den. Henrieta se mu omluvila, Nora se vyptávala, kde vlastně skončil, ale on nic neříkal. Jen mlčel a seděl vedle mě.
A pak přišlo to, čeho jsem se bál nejvíce. Hodiny tělocviku a fotbal. Jonáš byl sice hrozné tele ale měl sílu a v téhle jeho naštvané náladě se kopaná měnila v bojový sport o přežití.
Hráli jsme proti sobě a nejednou jsem si všiml, že do mě úmyslně vráží. Když jsem se konečně dostal poblíž branky, podkopl mě a já jsem bolestivě dopadl na záda.
„Co si o sobě sakra myslíš?" zaječel jsem na něj.
„Já? Já nic." řekl ledově klidně a odkráčel ven z tělocvičny.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
