Čokoládové řezy

10. Kus papíru

Extra dlouhá část :) doufám, že oceníte mou snahu o korekci. :D 

D: Od doby, kdy odešel ráno z našeho bytu, jsem s ním nemluvil. Ani mě nenapadlo se mu ozvat. Předpokládal jsem, že je to zbytečné. Jenže teď? Stál jsem s ním v šatně a držel ho pod krkem u zdi.
„Sakra co si o sobě myslíš?" zeptal jsem se už podruhé.
„Už jsem ti řekl, že nic. O co ti jde? Vyhodil jsi mě z bytu a teď čekáš co? Že se budu chovat jako že se nic nestalo?" zasyčel se zlobou v očích. Najednou jsem ho pustil a se sklopenou hlavou jsem se odsunul. Co jsem vlastně chtěl?
„Já nevím co dál. Nevím, jak to máš."
„A jak to máš ty?" zeptal se Jonáš, očividně už dost podrážděně. Máchal rukama a tvář měl zarudlou vztekem tak, že mu pomalu ladila s vlasy.
„Jak to mám já? Pořád stejně řekl bych." posadil jsem se na lavičku a opřel se lokty o kolena.
„Pořád stejně? Jak pořád stejně? Damiáne neser mě a mluv jako chlap." rozčilil se a přistoupil blíž. Vzhlédl jsem k němu očima a zase se postavil. Nehodlal jsem mu nic vysvětlovat. Teď. Když jsme si stáli tváří v tvář.
„A jak mluví zamilovaný chlap?" odsekl jsem naštvaně. Trochu pobledl a zamrkal, co sakra čekal?
„Já, já nevím, co mám říct." odpověděl po chvíli ticha. Už jsem to prostě nevydržel, od toho večera jsem měl naprosto jasno a to i přes týdenní zatmění v podobě naprostého zmatku z prvního sexu. Toho kluka prostě chci. Takže jsem ho popadl za hlavu a natiskl se na něj. Snažil se vymanit, ale přimáčkl jsem ho zády ke zdi a dobýval se k jeho ústům. Mírně povolil ale ruce stále bojovně opřené o můj hrudník.
„Kluci, jdete s námi..." vletěl někdo do šatny a v tu ránu jsem letěl snad přes celou šatnu. Tvrdě jsem dopadnul na zem, a když jsem se vzpamatoval, viděl jsem jen Henriet omámenou ve dveřích a Noru, která stále opakovala, jestli jsem v pořádku. Ten zmetek zdrhnul. A už ho nejspíš nikdy neuvidíme.
„Čekám vysvětlení." pronesla Henriet přísně. Založila si ruce na hrudi a vypadala, že každou chvíli vybuchne.
„Co chceš do prdele slyšet. Nepřišlo vám divné, že jste nás na záchodech objevily téměř nahé, jak na sobě ležíme?" zařval jsem.
„Já myslela, že jste se prali." zamrkala Nora překvapeně a Henriet jen vrásčila čelo nepochopením nad mozkem blondýnky.
„Ty káčo pitomá! Už jsi někdy viděla, že by se dva kluci mlátili v prostoru metr krát metr?" zařval jsem a schoulil se na zemi.
„Do prdele, takže je to pravda." posadila se Henriet s hlasitým výdechem na lavičku uprostřed klučičí šatny.
„Nesnáším vás, ale prosím, nechte si to pro sebe." zašeptal jsem. Něčí ruka mě objala kolem ramen a začala utišovat. Slzy se mi draly do očí a Nora, která se sesunula na zem vedle mě, byla jedinou pomocí, kterou jsem teď mohl dostat.
„Neboj se..." usmála se. „Nikdo se nic nedozví, ale teď ho musíme najít dřív, než si to emo pako něco udělá."

Jenže nenašli. Nebyl nikde. V pátek jako obvykle nepřišel do školy a třídní se mě asi po sté ptal, jestli o něm něco nevím. Jak bych mohl, psal jsem mu tisíckrát, hovory na tom byly podobě. V pátek večer jsem se vzal a šel k nim domů. Bydlel sice daleko, ale to mi bylo teď jedno. Otevřela mi jeho mamka.
„Dobrý den, je Jonáš doma? Nesu mu nějaké věci." snažil jsem se o úsměv. Vysoká zrzavá žena se zamračila, ale dovnitř mě nepozvala.
„Teď zrovna spí, není mu dobře, ale jestli chceš, něco mu klidně vyřídím." usmála se ne příliš upřímně.
„To je dobrý, jen ho pozdravte od Damiána." podal jsem jí učebnice a otočil se k odchodu.
„Tak to jsi ty." podivila se.
„Já?" otočil jsem se nechápavě.
„Pořád o tobě mluví." usmála se, „Dám mu ty úkoly, nashle." zabouchla dveře.
„Cože?" řekl jsem si sám pro sebe. Aspoň bylo jasné, po kom Jonáš zdědil barvu vlasů.

***

J: Seděl jsem v šatně s obličejem skrytým v dlaních. Nějak jsem nemohl pobrat, co se právě stalo. Stále se mi před oči vracel výjev Nory a Henriet, stojících mezi dveřmi s vyděšeným a naprosto zmateným výrazem. Panebože, ony nás viděly jak... Já vlastně ani nevím, co jsme tam dělali a jak to mám nazvat. Byl jsem z toho totálně zmateny. Co si asi ty dvě budou myslet. A ještě k tomu Henriet, na kterou jsem se ještě před týdnem sápal. Doufám, že nejsou tak pitomé a hned to nevyzvoní celé škole. Z mých úvah mě vytrhly něčí hlasy. Trvalo mi chvíli, než jsem rozeznal, že skupina, která se nebezpečně rychle blíží ke mně, je složená právě z osob, před kterými jsem se tu schovával.
„Krucinál, kde zas ten pitomec je? Musíme ho okamžitě najít. To snad není možné." opakovaly stále dokola tři hlasy se značným podtónem frustrace. Bleskově jsem vyskočil z lavičky, popadl batoh a běžel jsem pryč. Naštěstí si mě nevšimli, a tak jsem se mohl nepozorovaně vytratit ven ze školy. Měli jsme ještě další tři hodiny, ale to my bylo momentálně celkem jedno. Dorazil jsem domů brzo, a neměl jsem co na práci, tak jsem šel prostě spát. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale probudil jsem se až druhý den ráno. Rozhodl jsem se nejít do školy. Nechtěl jsem tam jít po tom, co nás ty dvě nachytaly. Jsem si jistý, že by to jen tak nenechaly a chtěly vědět víc, i když si myslím, že jim nejspíše Damián všechno řekl. Damián. Sakra vždyť jsem s ním mrštil přes celou šatnu. Panebože, doufám, že mu nic není. Když jsem se chystal k útěku, nevypadal zrovna při vědomí. Cítil jsem se blbě, a měl jsem strašné nutkáni mu napsat, ale ani bych nevěděl, co mu mám vlastně napsat. Odpoledne dorazila máma domů a přinesla řezy. Seděl jsem zkroušeně v kuchyni a jedl svůj příděl řezů.
„Synku, co se děje? Vypadáš tak smutně." po chvíli mi došlo, že mluví se mnou.
„Uh, co? Co jsi říkala?"
„Že vypadáš smutně. Děje se něco? Pohádal ses s tou svojí kamarádkou, u které jsi spal?"
„Ježišmarja, ne mami!" z jejího výrazu jsem vyčetl, že to nehodlá jen tak vzdát. „Jenom mě naštval jeden kluk, toť vše."
„Ten tvůj kamarád, se kterým sedíš ve třídě? Jakže se jmenuje? Dalibor?" krapet jsem se pousmál, tak aby to neviděla.
„Ne mami, Damián."
„Aha, jo Damián, už si pamatuju. No neboj, dobří kamarádi se vždycky usmíří, bůh vam udělil jen zkoušku přátelství, to bude dobré."
Bože jak já nesnáším tuhle její větu. Absolutně mi leze na nervy, když říká, že bude něco dobré. Vstal jsem v náznaku, že se s ní už o tom nehodlám nadále bavit. V televizi šel nějaký stupidní romantický film, tak jsem si sednul do obýváku, a po chvíli jsem zase usnul.