Dokonalost

14.4K 482 21
                                    

Vzbudila jsem se do dalšího krásného dne. Venku bylo příjemné teplo a slunce svítilo, až jsem si musela zakrýt oči. Protáhla jsem se, jelikož jsem večer usnula v nepohodlné poloze. Vylezla jsem z postele a oblékla si mé oblíbené letní šaty. Namalovala jsem se a udělala všechnu hygienu. Pak jsem šla dolů na snídani.
„Dobré ráno, miláčku," řekla mi mamka. Usmála jsem se na ni a poté snědla jídlo, které mi přichystala.
„Nějaká dobrá nálada, co?" šťouchnul do mě brácha.
„Nezáviď mi," zopakovala jsem jeho šťouchnutí.
„Jdi, nebo to nestihneš," promluvil ke mně společně s pohledem na hodinky.
Pak jsem tedy vyšla.

V parku už na mě jako vždy čekal Tay. Můj dokonalý přítel, Tay. Už z dálky na mě mával. Ani jsme se nepozdravili, přistoupila jsem k němu a políbili jsme se. Ucítila jsem motýlky v břiše. Ty ale přerušil jeho návrh, abychom šli. Propletla jsem naše prsty a vykročili jsme.
Po cestě se k nám připojila Mary, moje nejlepší kamarádka. Celou dobu jsme si povídali jen já a Tay, což bylo divný. Ona je jinak hrozně ukecaná.
„Mary stalo se ti něco?" vyzvídala jsem.
„Ne, jen mě trochu bolí hlava. Nedělej si starosti," přikývla a usmála se. Stejně mi to přišlo zvláštní.

Po škole jsem byla domluvená s Tayem na doučování. Mně totiž škola jde a obzvlášť matika. A ta mu zrovna nešla. Tak jsem ho doučovala.
Měla jsem přijít v pět, ale odpadla mi hodina, tak jsem se rozhodla přijít už ve čtyři. Vždycky bývá doma alespoň jeho mamka, tak bych tam na něj při nejhorším mohla počkat.
Přišla jsem k jeho domu. K jeho dveřím. Natahovala jsem ruku ke zvonku, když v tom jsem ucítila silnější stisk na mé paži. Ohlédla jsem se a zpozorovala osobu v černé mikině s kapucí. Neviděla jsem jí do obličeje. Ta osoba mě začala tahat za sebou.
„Kdo jste?! Pusťte mě!" vykřikla jsem. Odpověď jsem nedostala.
„Kam mě to táhnete?!" znovu jsem zakřičela a začala jsem mít strach.
„Nekřič," napomenul mě. „Pomáhám ti."
Podle hlasu jsem poznala, že je to kluk.
„Jak mi jako-" vykřikla jsem, ale on mě přerušil.
„Říkám ti buď zticha!"
Teď jsem ho už radši poslechla. Ale táhl mě dál. Dotáhl mě až do parku, kde jsme byli sami. Teda, myslela jsem si to.

DokonalostKde žijí příběhy. Začni objevovat