Dokonalost

5

Probudila jsem se do nového dne. Trochu mě pobolívala hlava, ale to jsem neřešila. Venku mrholilo a já jsem musela vstát z postele a následně se obléknout. Mamka už nebyla doma, tak jsem si na snídani udělala rychlý ovocný salát. Trochu mi zbylo, tak jsem si nechala na svačinu do školy. Udělala jsem hygienu, ale nemalovala jsem se.
Vyšla jsem z domu pomalým krokem a rozhlížela jsem se kolem sebe. Viděla jsem několik dětí, co jdou do školy. Viděla jsem pár seniorů, kteří venčí své psy. Ale taky jsem viděla nejspíš tatínka s holčičkou. Ta holčička měla v ruce duhového jednorožce a nejspíš si hrála na letadlo. Její tatínek si hrál s ní, nadzvedával ji. Když ji položil, dal jí pusu na čelo. Holčička se začervenala a utíkala dál. Nejspíš má skvělé dětství. Kéž bych ho měla také.

*Flashback*

Byly mi asi 4 roky. Hrála jsem si v parku s mým oblíbeným velkým plyšákem, medvědem. Posadila jsem ho na houpačku a chtěla ho houpat. Pokaždé mi ale spadl do vlhké trávy. Měla jsem copánky svázané stuhami, v té době jsem byla velmi vynalézavé dítě. Sundala jsem si stuhy a použila je na uvázání medvídka k lanům. Konečně tam držel, začala jsem ho houpat. Rozhoupala jsem ho, co jsem mohla a sama si sedla na houpačku vedlejší. Začala jsem se houpat a pozorovala své rodiče. Navzájem na sebe křičeli, nejspíš se hádali. Tohle ale nebylo poprvé. Hádali se docela často. Jenže dnes to bylo jiné. Ostřejší. Dokonce přišla i facka z mamčiny strany. Táta se naštval a rozzuřeně se vydal pryč. Nevěděla jsem, co to znamenalo, ale stejně jsem běžela za ním. Byla jsem malá, pomalá. Táta byl velmi vysoký a rychlý. Neměla jsem šanci ho dohonit. Po nějaké době jsem ale doběhla za ním k nám domů. Balil si věci. Měl několik kufrů.
„Tati?" zeptala jsem se.
„Beth," zašeptal. Pak přišel ke mně a skrčil se.
„Princezno moje. Slib mi, že se tady budeš o maminku starat, ano?" řekl mi a já se podivně zatvářila.
„Ty se nebudeš starat se mnou?" zeptala jsem se roztomile.
„Ne, broučku. Odjíždím."
„Proč odjíždíš?" teď už smutně.
„Musím. Tvoje maminka si to přeje," zastrčil mi jeden neposedný vlásek za ucho. „Ale nesmíš být smutná. Já si tě ještě někdy najdu. A pokud ne, jsem si jistý, že si najdeš ty mě," řekl a dal mi pusu na čelo.
„Mám tě moc rád Annabeth."
„Já tebe taky, tati."
Pak odešel a mně nedošlo, že lhal.
Už se nikdy nevrátil.