My Dark Princ (ff Draco Malfoy)

40. Smrt

2. Května...
V tenhle den zemřelo mnohem více lidí.
A je to nejstašnější datum v kouzelnických dějinách.

Vycházela jsem z hradu a v ruce držela přívěšek. Dala mi ho ještě jedna mrtvá osoba.
Strčila jsem si ho do kapsy.

Rozhlídla jsem se a vyděla smrtijedy, jak utíkají, stejně jako naši.

Začal souboj Harryho Pottera A Voldemorta, ale mě to teď bylo jedno. Zajímal mě jenom kluk, kterého jsem zahlédla, jak jde se svou rodinou po mostě.

Velkým obloukem jsem se vyhla těm dvěma a utíkala za ním.

"Draco Mafoyi!" zakřičela jsem na něho a on se zastavil, zatímco jeho rodiče se otočily.

Pomalu se otočil, jakoby ani nevěřil, že jsem to já. Jeho matka vypadala vyděšeně a jeho otec si mě prohlížel znechuceným pohledem.

Draco se ale rozeběhl a já jsem toztáhla ruce. Skončil přímo v nich.

"Miluju tě." řekla jsem a zmáčkla ho pevněji.

"Miluju tě. Tak strašně moc tě miluju." odpověděl mi a políbil mě.

Zrovna Neville zabil toho hada a souboj dostal nové obrátky.

"Kdo si?" zavrčel Malfoy starší a sledoval mě.

"Emva" řekla jsem jednoduše a oba dva na mě koukali, jako kdybych spadla z vyšně.

"Ta Emva?" zeptala se Narcissa.

"Ano" usmála jsem se a taky jí šla obejmout.

Objala jsem jí a ona se zeptala: "Takže to kouzlo fungovalo?"

"Jak vidíš." rozzářila se a pustila mě.

"Musíme jít." zavrčel Lucius a chytl Draca za rameno.
Já jsem ho přes ty prsty bouchla a sledovala, co udělá dál. Neudělal nic.

A tak jsem se otočila a sledovala souboj. Zatím vyhrává Potter, což je sakra dobrý. Ale kdyby nepřetáhl to kouzlo, musím zakročit a použít Lumos Protecto.

To ale ani nebude třeba, jelikož Potter vyhrál a Voldemort se rozpadl a zemřel. Zase. Ale tentokrát už navždy.

Lidé vyšly ze svých úkrytů a začali s opravami.

Já s Dracem jsem došla za profesorkou McGonagalovou, která seděla opřená o trosky z hradu.

"Paní profesorko" oslovila jsem jí a ona je mně otočila pohled.

"Ah, Emvo, ráda tě vidím v pořádku. Promiň, že nevstanu, ale jsem vyřízená." řekla poměrně v pořádku na to, čím si prošla.

"Jistě, ale ráda bych všechny viděla ve Velké síňi. Prosím řekněte všem co tudy půjdou, aby tam přišli." poprosila jsem jí, a potom jsem to udělala ještě s pár lidmi.

Všichni už tam byli schromážděni, a tak zbývalo jenom pronést řeč.

"Utište se prosím." zařvala jsem trochu hlasitěji.

Všichni zmlkli a otočili se na mě.

"Většina z vás mě možná nezná... Jsem ta, díky které věděl každé šustnutí, co se na téhle škole stalo. A ano. Všechny jsem neustále sledovala." pronesla jsem a všichni si začali něco šuškat.

"A proto také vím, kolik lidí z každé koleje bylo smrtijedy, nebo se jimi měli stát." zahřměla jsem a po této informaco jsem si opět získala jejich plnou pozornost.

"4 z Nebelvíru!" ze všech stran se ozval překvapivé zalapání po dechu.

"7 z Havraspáru!" všichni okamžitě začali otáčet nesouhlastě hlavy.

"1 z Mrzimoru!" na tohle nikdo nic neříkal ani se neukazovalo žádné fyzické nespokojení.

"Ve Zmijozelu je to těžší." všichni zabučeli a já se ušklíbla.

"Spousty jich tam bylo pouze z donucení, ale jenom jedna byla doprovolně. A ta je mezi námi." všichni si mezi sebou začli špitat.

Ta osoba, kterou jsem myslela se začala nenápadně ošívat a zapojila se do rozhovoru s někým dalším.

"Pansy Parkinsonová!" zakřičela jsem a všechny pohledy se otočily na ní.

Ona se jen vystrašeně skrčila, a nejspíš si přála, aby se mohla vypařit.

Takže, ještě jedna kapitola a konec....

Snad se vám tahle líbila.