Dragon- One of Avengers (UPRAVUJEME)

09. Pravda někdy bolí

(Lena)

Mrznu, jsem hladová a civilizace stále v nedohledu. Vím, mohla bych si nalovit pár veverek nebo jednoho divočáka, ale moje síly byly tak mizerné, že se nezmůžu ulovit ani švába. Celkově jsem vůbec ráda, že ještě jdu. Kam jsem se to vůbec dostala? Na Severní pól? Možná by mi Santa mohl zařídit odvoz do Evropy. Bez útěchy a naděje na brzké nalezení byť i jedné chatky se stále ženu vpřed, za cílem najít alespoň jeden malý domek.

Po několika kilometrech padám na kolena. Nešlo to, mé tělo odmítá poslouchat. Unavená a na konci sil padám do bezvědomí.
...
Stojím v místnosti se zrcadly. Počkat- já znám tu místnost! Je to baletní sál. Uprostřed sálu stála pětice dívek a tančily, zatímco hlouček u stěny je mlčky pozoroval. „Sledujte pozorně děvčata, abyste se přiučili." řekl ženský hlas z druhé strany haly. Byla to Madam Nikita. Hodná, zato přísná žena.
A ve mžiku se scéna vyměnila...
Stála jsem v ošetřovně a sledovala mé další já, jak čeká na příchod doktorky. Ano, ten den si vybavuji. Den mého zhroucení. Dveře se otevřeli a vešly do místnosti ošetřovatelka společně s Yelenou. Yelena měla v tváři ustaraný výraz, který si během chvilky prohodila s bělopláštnicí a pak promluvila: „Ahoj, Leno. Poslyš, chceme ti něco s doktorkou povědět..."
„Zdravím Leno," oslovila mě vřele doktorka. Moc dobře mě znala. „máš moc hezké bojové výsledky. Ale fyzické ti kolísají..."
„J- jak kolísají?" zeptalo se ustaraně mladší já.
„Víš, máš jednu takovou nemoc..."
„Jakou nemoc?" Začínám panikařit. Yelena ale to už nevydržela: „Máš prostě selhávání orgánů..."
„C- cože? " vyjeknu.
Bylo to k nevydržení. Utíkám pryč z ošetřovny, chci pryč z celé budovy. Zaječím, když v tom mě popadnou něčí ruce...
...
Otevřu oči a prudce vystřelím do sedu. Moje hlava mi za to vděčná nebyla. Au, Bože můj!!! To byli ty příšerný vzpomínky z třinácté komnaty. Vždyť víte... z který.
Ani jsem si neuvědomila, že ležím v měkké posteli s kožešinami, okolo ve stěně byl vybouraný krb a v něm se na háčku hřálo cosi v kotlíku.
Jsem v něčí chatě. Nebo domku, co já vím? A pak mi začala hlavou vrtat zásadní otázka: Jak jsem se sem dostala?
„Snadno holka, já jsem tě sem přitáhl." oznámil mi mužský hlas. Leknutím sebou trhnu. Nikde nikdo nebyl. „K- kdo to řekl?" vydrkotám. Zmateně otočím hlavou o 90° doleva i doprava.

V pravém rohu se opírala o sloupek mužská postava, hrubým odhadem metr osmdesát a když se vynořila ze stínu, bylo jasně vidět jeho hnědé vlasy a... what? Žluté oči? Věkově bych mu tipla na ani ne třicet dva, usmíval se, ani nevím proč a pořád mě sjížděl pohledem. „Já." řekl.
Bože, doufám, že to není nějaký úchyl! „Seš od Hydry, že?" pokračoval se snažit napojit konverzaci. Překvapil mě.
„J- jak to víte?" pošlu po něm vražedný pohled. Nesmím dát najevo, že mám strach. Popošel ke kotlíku a do misky nabral nejspíš polévku. Nic neříkal. „Haló, mohl byste mi odpovědět?" Zase nic. Mlčky ke mě přišel a podal misku: „Jez nebo ti to vystydne..."
„Nejdřív mi odpovězte."
„Fajn. Jmenuju se Garry Lester. A vím to proto, jelikož si měla na sobě kombinézu s logem Hydry." Měla? Podívám se na sebe. Byla jsem v tričku, teplákách a na rukách palčáky.

„Jak se to na mě dostalo?" zeptám se podezřele. Doopravdy to ani vědět nechci. Šibalsky se usmál: „Nechtěj vědět."
„Hele opatrně, nevíte, koho jste si přitáhl do příbytku..."
„Vím moc dobře. Jsi jedna z povedených experimentů Hydry, jako já. A teď se najez."
Překvapeně uchopím misku, lžíci a pustím se do jídla. Jak to sakra ví?
„A jak to teda všechno víte?" zamumlala jsem s plnou pusou. Hlasitě si povzdechl: „Jsem telepat. Díky Hydře, prováděli na mě jeden z jejich pokusů."
Jejda! Dva idioti sedící naproti sobě v jedné chatce, se skoro stejnou minulostí. Polknu sousto: „Takže jste s Hydrou?"
„Ne, já sem proti ní... "