Just Like Animals

#2-Oslík v kavárně

Po mém trapasu v autobusu jsem radši vystoupila o stanici dřív.

I když ten pán nebyl tak naštvaný, jak bych očekávala, tak jsem z něj neměla moc dobrý pocit.

Přeci jen když vás někdo nazve mrožem, tak mu za to nepoděkujete.

Vystoupila jsem, ale protože jsem měla ještě půl hodiny času, tak jsem si zašla na kafe do mé oblíbené kavárny.

Jako vždycky jsem si stoupla do fronty a čekala. Když na mě přišla řada, tak jsem si objednala skořicové latte a čekala, až mi ho připraví.

Mezitím jsem se tak nějak rozhlížela po lidech, kteří tu byli se mnou.

Támhle jeden pán mi trochu připomínal kapra, támhle paní zase trochu kamzíka.

Ale nenašla jsem nikoho, kdo by byl úplně na chlup stejný jako nějaké zvíře, co jsem viděla v encyklopedii.

,,Objednávka číslo 15?" zakřičela mladá slečna s mým kafem v ruce.

,,Tady." řekla jsem a šla si pro svoje nejoblíbenější kafe na světě.

Víte, v té kavárně by se nic nestalo, kdybych si prostě někam šla sednout nebo odešla.

Ale já musela u pokladny zůstat, protože mě zaujal jeden velice dobře vypadající dort.

Upila jsem ze svého nápoje kochajíc se pohledem na ten osudný dortík. Ten musím mít.

Pak mi ale někdo zaklepal na rameno. S plnou pusou jsem se otočila, ale to nebyl dobrý nápad.

Obsah z mé pusy totiž skončil na mladém klukovi, který vypadal hodně překvapeně.

,,Moc se vám omlouvám. Vyděsil jste mě..." začala jsem se hned omlouvat.

Já ale dobře věděla, že mě nevyděsil. Ten kluk totiž vypadal jako oslík. Úplně jako oslík.

,,V pořádku? Jak vypadám?" zeptal se mě, když si ubrouskem utřel obličej.

,,Jako osl-normální člověk." řekla jsem a usmála se, až mi z toho začal cukat pravý koutek.