Just Like Animals

#9-Medvídci

Celá třída byla asi moc ráda, že díky Ethanový pomstě jsme přišli o celou ruštinu.

Učitel totiž musel zavolat školníka, aby mě od té židle odlepil, což se nelíbilo mě, učiteli a ani školníkovi.

Asi po půlhodinovém snažení se mu to nakonec podařilo, ale také se mu podařilo roztrhnout moje kalhoty.

Takže potom, co se mi ještě Ethan a jeho parta vysmáli kvůli tomu, že mám na kalhotkách medvídky, jsem si došla do skříňky pro náhradní kalhoty.

Vrátila jsem se až do další hodiny. To jsme měli příroďák. Ethan se mi ještě pořád smál, ale já to neřešila.

Jen počkej, zítra ráno se budu smát já a všichni ostatní.

Celý den už se nic podobného nestalo. Žádný jiný naschvál.

Po škole jsem jako vždycky čekala na tátu, až ukončí svojí práci v kanceláři a vezme mě domů.

Dneska jsem si ale dávala pozor, aby mě zase někdo neschodil do kopřiv.

Čekala jsem asi deset minut než přijel táta a celou tu dobu jsem měla oči na stopkách.

,,Čágo." pozdravila jsem, když jsem nasedala do auta.

,,Dneska žádné kopřivy?" zeptal se táta s pokusem o vtípek.

,,Dneska bylo něco jiného." řekla jsem a musela se usmát na vzpomínku z Ruštiny.

,,A co, můžu-li se zeptat?"

,,Kalhotky s medvídky."

Táta se na mě jen tázavě podíval a radši to dál nekomentoval, protože mě dobře znal.

Dneska na mě před barákem zase čekaly odpadky. Ale neměla jsem v plánu je použít.

Doma jsem si sedla na postel a začala si pročítat svoje zápisky na hodinu biologie.

Doufám, že zítra už přijde náš starý učitel, protože tu orlici nesnáším.

Ale teď jsem před sebou měla ještě jednu důležitou věc. Musím vymyslet, jak obarvím Ethanovi ty vlasy.

Další kapitola je zde! Doufám, že se vám knížka zatím líbí. Kdyby jste měli jakékoliv nápady, tak mi je můžete napsat, moc ráda je využiji. Jinak knížka dosáhla prvního tisíce přečtení, za což vám strašně moc děkuji!