Fake Holidays (Book 2)

31. Epilog

Tak lidičky, jsme u konce naší dlouhé poutě. Chtěla bych vám ještě jednou a to už opravdu naposled moc moc poděkovat za vaši přízeň a podporu. Vždyť jen díky vám jsem to dotáhla až do třicátého dílu!

Už nyní se však můžete těšit na zbrusu novou povídku, kterou bych začala psát někdy začátkem dubna (poté vám sem hodím link.) To je ode mě vše, přeji hezké počtení...

Love you all, Adel.xx

*z pohledu 3. osoby*

Harry tuto ne moc dobrou novinu nesl opravdu špatně. „Špatně" je ale nesprávný výraz pro to, jak se skutečně cítil.

Jakmile mu doktorka potvrdila jeho největší obavy a noční můry, málem sebou sekl na nemocniční chodbě. Nelze ani popsat slovy jaký nával emocí, zármutku a bědování mu v ten moment postihlo jeho tělo. Byl tak šokovaný, zdrcený a zlomený, že ani slzami by se mu neulevilo.

El musela odjet na pár týdnů do péče Jannet, protože Harry nebyl schopen každodenního fungování, natož starání se o dceru. Většinu času strávil doma v ložnici se zataženými záclonami, aby do místnosti neprošel ani paprsek denního světla, užíral se, sem tam něco popil a vinil sebe samého za to, co už nikdy nebude moci vrátit zpět. Vypadal jako hromádka neštěstí. Nedbal o sebe ani zdaleka – na žiletku a šampón nesáhl ani nepamatuje a vytahané staré oblečení na něm jenom smutně viselo.

Častokrát jen ležel na Louisově polovině postele, vdechoval jeho vůni z polštáře a to už se pak neudržel. Nějak se to v něm všechno zlomilo a on propuknul v nemilosrdný pláč. Proč se s ním pohádal? Proč neustoupil a uznal svou tvrdohlavost? Proč? Proč? Tyto otázky se mu hlavou hýřily milionkrát za den, až ho z toho obvykle rozbolela hlava.

Harry nikdy neměl srdce na to vyhodit jakoukoli věc, kterou Louis vlastnil. Třebaže to byla baseballová rukavice, nebo fotbalový míč podepsaný od Ronalda.

Měl i taká období, kdy se mu hlavou množily myšlenky o zbytečnosti života. Nač žít když nemáte pro koho? Vždycky tyto chmury však zahnal, když se rozpomenul na jediného človíčka, pro kterého má cenu vydržet – Elisabeth, jeho nádherná dcerka.

Nebyl ale ještě připraven se o ni postarat. Nechtěl, aby ho jeho dcera, která by k němu měla vzhlížet, viděla v tomto světle – jako trosku, která nedokáže dávat pozor ani na sebe. Avšak nemohl zůstat doma navěky, to by se z toho doopravdy zbláznil. Je jedno, jestli se bude užírat doma nebo v práci, alespoň bude mezi lidmi. Jakmile ale vyšel do ulic a viděl ty vysmáté obličeje, přišel si mezi nimi jako nějaký vetřelec, který se zachmuřeně dívá na svět. Neměl zkrátka náladu na nějaké oslavy, bylo to tak nepochopitelné?

Když se to ani po dvou měsících nezlepšilo, Jannet Harrymu dojednala kvalitního psychologa v Londýně. Harry zprvu protestoval, ale když uviděl pokrok po prvním sezení, pokračoval v terapii. Emma s Johnym se mezitím skvěle spřátelili s Elisabeth. Nenesli Louisovu smrt však tak těžce, byť to byl jejich pravý otec, odvykli si na jeho stálou přítomnost, a proto to tak nebolelo.

Po všech těch sezení, se Harry vrátil pospolu s El zpátky domů. Všechno mu tam připomínalo Louise, myslel si, že je to špatně, ale psycholog mu řekl, že pokud to překoná, má vyhráno a alespoň na Louise nezapomene.

Jak by ksakru mohl Harry zapomenout?! Nikdy v životě nezapomene ani na jednu křivku z Louise jako takového – na ty rozhárané vlásky oříškové barvy rozházené všude po polštáři, když spal, na ty pomněnkové oči lemované řasami, které mají mrkající panny, na ten úsměv, díky kterému se mu tvořily vrásky kolem očí, a rozzářil jím místnost, kdykoli vstoupil, na ty boží křivky jeho těla. Budou mu chybět i takové maličkosti jako Louisovy malé ručičky nemluvě o výšce, která je činila tak rozdílnými. Harry miloval, když se musel k Louisovi sklonit, aby ho mohl políbit, nebo naopak když si Louis musel stoupnout na špičky.