Roommates [Harry Styles]

// two //

Amy's pov

Jak čas plynul, venku se stmívalo. Já a Harry jsme seděli na pohovce naproti sobě. Televize byla zapnutá, nevěnovali jsme ji však žádnou pozornost. Byli jsme zaneprázdněni stanovením pravidel, kterými se budeme řídit.

Jestliže jsme spolu měli žít a vycházet jako spolubydlící, znamenalo to hranice, které by jsme neměli přecházet. Pravidla pro nás oba, která by jsme neměli porušovat.

Harry mě celý den jen rozčiloval. Byl to teprve první den a já už ho vůbec nemohla vystát. Někdy jsem si přála, aby mým spolubydlícím byl někdo jiný. Nebo aby se zase vrátili ty dny, kdy jsem bydlela sama. Pozdě. On si to rozčilování náramně užíval. Já jsem se za každou cenu od něj chtěla dostat pryč.

"Fajn, prozatím mám šest pravidel," řekla jsem a přitom si prsty projížděla zamotané hnědé vlasy.

"Fuj, nesnáším to číslo." Zabručel.

"A vypadám snad, že mě to zajímá?" Zeptala jsem se se sarkasmem v hlase.

"Jsi tak protivná!" Protočil oči a mračil se jako dítě. K čertu s tím, je takový celý den. Chová se jako děcko a to mě přivádí k šílenství.

"Připadám si, jako bych bydlela s nějakým spratkem." Pozorovala jsem Harryho jak pozvedl svůj hrnek ze stolu a usrkl z něj. Pozorovala jsem jeho rty, kterým jsem se vždycky snažila odolávat a stále snažím. "Pravidlo číslo jedna, klepat na dveře, než vstoupíš,"

"Oh, třeba by ses mohla převlékat, že?" Věnoval mi šibalské pozvednutí obočí. "Budu o tom přemýšlet."

"Přestaň pořád dělat ty obličeje a sklapni! Oba dva se těmi blbými pravidly budeme řídit, jasný?" Rozzlobeně jsem zvýšila hlas. Harry přikývl a zase protočil oči. "Pravidlo číslo dvě, nedělat bordel a nic nerozbíjet, nebo si to po sobě všechno uklidíš."

"No jo!" Nesnášela jsem, když byl v bytě bordel a řekla jsem to, protože ho moc dobře znám. Dělal by nepořádek pořád.

"Pravidlo číslo tři, nesahat na mé věci a nechodit do mého pokoje, když tu nejsem."

"Už ti někdo řekl, že jsem tříleté děcko? Nedosáhnu na tvé věci," pronesl, což mě donutilo zdvihnout obočí. Sklopil pohled na své dlaně a vzdychl. To bylo poprvé, co jsem se nahlas zasmála nebo se vůbec usmála za dobu jeho přítomnosti.

"Pravidlo číslo čtyři, pokud ztratíš klíče, není to moje chyba a nezajímá mě-"

"Hej, to není fér!" Zvýšil hlas a zašklebil se.

"Řekla jsem, že mě to nezajímá." Mrkla jsem.

"Jsi zlá."

"Zapamatuj si, že ti neotevřu." Myslela jsem vážně každé slovo, které jsem řekla. Za tohle pravidlo jsem byla ráda, protože to pro něj byla možnost odejít a už se nikdy nevrátit. Zbavila bych se ho.

"Je tu ještě něco, co bych měl vědět?" Harry položil sarkastickou otázku a já mu na odpověď přikývla hlavou.

"Nejdůležitější, pravidlo číslo pět, nebudeš po bytě chodit v boxer-"

"Oh, takže chceš abych chodil na-"

"Nebo nahý," přerušila jsem ho, nad čímž se zamračil. Opravdu jsem nesnášela, když mě přerušoval. "Nenechal jsi mě to doříct." Teď jsem vyhrála já.

"S tebou není žádná legrace, Amy." Vstala jsem a rozhodla se odejít do svého pokoje. Už jsem zapomněla svoje šesté pravidlo. "Ale tohle je vtipné. Chci říct, dneska ráno to vypadalo, že sis to zkoumání mého těla docela užívala." Zastavila jsem své kroky a otočila se.

"Co prosím?"

"Dobře jsi mě slyšela, Amy." Popošla jsem k němu o pár kroků blíž, otevřela ústa, chtěla něco namítnout, ale nic ze mě nevyšlo. Postavil se na nohy a došel ke mně, čímž se jeho obličej dostal do bezprostřední vzdálenosti od toho mého. Mohla jsem dokonce cítit jeho pomalé výdechy.

"Proč mě tolik nenávidíš?"

"Oba víme, co jsi udělal," rychle jsem odpověděla a zamířila znovu k sobě do pokoje. Zastavila jsem před dveřmi potom, co jsem je otevřela a otočila se, abych ho spatřila. Jen si hrál na neviňátko a já to dobře věděla. "Jo a prosím tě, vypni televizi." Sarkasticky jsem se na něj usmála a pak zabouchla dveře.

Nechala jsem ho v obýváku. Samotného a bez řeči, doufám.

Přála jsem si, aby se cítil provinile.