Roommates [Harry Styles]

// five //

Harry's POV

Uběhly už tři týdny a já šílel, ztrácel jsem zdravý rozum. Nemohl jsem být kamarád s někým, jako je ona. Nebyla zrovna jednoduchá osoba. Někdy byla v pohodě a někdy mě nenáviděla do morku kostí, jako by se snažila jít dál a zapomenout, co jsem jí udělal. Sakra, holky je strašně těžké pochopit, ale za žádnou cenu jsem to s ní nevzdával.

Dostanu ji zpátky, nikdy jsme nebyli přátelé. Vždycky jsme byli něco víc a vím, že odejít byla chyba, ale všichni děláme chyby a litujeme jich. Pokoušel jsem se své chyby napravit, jenže Amy mi k tomu nedala šanci.

Bylo devět hodin ráno, odvlekl jsem se do koupelny a pak zamířil do kuchyně. Spatřil jsem Amy, jak pokládá hrnek do dřezu.

"Dobré ráno," pozdravil jsem.

"Dobré ráno," Otočila se a posadila se na židli.

"Vstávala jsi ještě dřív než já?"

"Nespala jsem, i když jsem unavená."

"Proč? Chceš mě vidět častěji bez trička nebo co?" Zasmála se nad mým žertem.

"Nemůžeš," vybídla mě Amy a přistoupila blíž.

"Proč?"

"Protože máme pravidla," řekla, čímž mě asi chtěla odzbrojit, abych jí už na to nemohl nic odpovědět. Tentokrát jsem se zasmál, vůbec mě neznala.

"Můžu je porušit." Amy zkřížila ruce. "Jsem bad boy, pamatuješ? Bad boys porušují pravidla, Amy. Vypadá to, že jsi zapomněla." Zasmála se.

"Řekla jsem ti, že si pamatuju všechno."

"Nevypadá to tak."

"Jo, pamatuju. Vždycky jsi porušoval pravidla, ale pokud šlo o mě, poslechl si mě na slovo." Podotkla drze.

"To je pravda, ale já se změnil, lásko."

"Všichni se měníme, Harry. Ale ty nikdy." Ušklíbl jsem se, když jsem dostal nápad. "Co je?" Na jejím obličeji bylo znatelné, že jsem ji zmátl.

"Co kdyby jsme se navzájem poznali? Jako poprvé." Zdála se být mým náhlým návrhem zaskočená. Byla to jediná cesta, jak ji zklidnit a zároveň s ní strávit víc času.

"Dáváš si nějaké šance?"

"Řekla jsi, že jsme přátelé."

"Řekla jsem jenom, že to zkusíme."

"No, tak tady je můj pokus." Chvíli byla zticha a pak přikývla.

"Fajn, a co se bude dít potom?"

"Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál." Znovu přikývla v souhlasném gestu. Přešel jsem ke stolu a posadil se na židli naproti ní. Nehodlám tu šanci promrhat.

"Počkej, měla bych se nejdřív převléknout." Poukázala na své oblečení. Pyžamové kraťasy a bílé tričko. Podíval jsem se na její drobnou postavu. Tak strašně bych kolem ní chtěl obmotat své ruce. Postrádal jsem její rty a vlastně všechno na ní. Byl jsem pitomec, když jsem ji nechal odejít. Teď jsem za to platil vysokou cenu.

"Proč? Mě se to fakt líbí," mrkl jsem na ní.

"Oh, jak to říkají přátelé?"

"A říkají?" Vyznělo to jako otázka. Zabručela. Už se zvedala k odchodu, ale já ji zastavil. "Děkuju."

"Za co?"

"Že jsi mi dala šanci... Být tvůj přítel, že tu můžu bydlet s tebou."

"Bez problému, Harry."

"Proč?"

"Co proč?" Opět vypadala zmateně.

"Proč jsi mi dala šanci."

"Tak zaprvé, dal jsi ji sám sobě. Byl to tvůj nápad."

"Můžeš prosím aspoň chvilku nekazit ten hezký moment?" Zasmála se. "Rozesmál jsem tě?" Byl jsem zaskočený.

"Co je to s tebou? To se nemůžu ani zasmát?"

"Ne, ale už kvůli tobě začínám postrádat zdravé myšlení."

"Dobrý, takže si nepamatuješ, že jsi tu bydlel." Sarkasticky se usmála.

Jen jsem se usmál a zatřásl hlavou. "Drahá Amy, pořád mě neznáš."

"Fakt nechci, ale musím."

"Jo, už není cesty zpět. Tak lehce se mě nezbavíš, lásko."