~ Společenstvo Prstenu{OPRAVA} ~

6.kapitola☆

Po sněmu jsem se spolu s ostatními vrátila do svých komnat. Ostatní se ještě bavili v menších hloučcích, ale moc mě nezajímalo o čem. Přistoupila jsem ke dveřím na terasu a otevřela je. Hned mě zaplavil příval chadného vzduchu.
"Pročpak ses rozhodla tu nebezpečnou cestu zdolávat s námi?" zeptal se Boromir, který vešel za mnou do mých komnat. Otočila jsem se na něho.
"Nepustila bych tě samotného, abys riskoval svůj život." řekla jsem, došla k němu a narovnala mu tuniku.
"Hele, nejsem malé dítě, pořád jsem starší než ty." řekl a odstrčil moje ruce. Za pas si mě přitáhl blíž a pevně objal. Když jsme se odtáhli tak se chystal mě políbit, ale někdo za ním promluvil.
"Budeš moct jít, když na sebe budeš dávat pozor!" přerušil tu chvíli Aragorn.
"Sice jste budoucí král Argorne, ale do mého vztahu s Katlin se plést nebudete. Na to nemá právo ani král." Boromir se ušklíbl směrem k Aragornovi. Ten jen protočil oči.
"Ale budu. Mám své důvody." řekl Aragorn, tak aby ho Boromir neslyšel, ale já ano. Měl by už jít, jinak ho Boromir uškrtí. "Tak já už půjdu." řekl Aragorn, jako kdyby mi četl myšlenky. Když odešel, tak jsem se s vážnou tváří obrátila k Boromirovi.
"Copak se děje?" zeptal se starostlivě.
"Myslím, že bys něco měl vědět. Něco obvzlášt důležitého." řekla jsem a o jeden krok ustoupila. Boromir se na mě nechápavě podíval.
"Ty sis našla jiného? Nebo se ti něco stalo?" Zděsil se.
"Ne! Nic jsem si neprovedla, nikdo mi neublížil a nenašla jsem si jiného. Jde o to, že vlastně ani nevíš, kdo jsem." řekla jsem a podívala se na něho s malým proviněním v očích.
"To jsem se lekl. Tak o co jde?" oddychl si Boromir.
" No zaprvé bys měl vědět, že nejsem obyčejný člověk, s normálním životem." řekla jsem a podívala se na své ruce.
"A včem si jiná?" zeptal se se strachem v hlase. "Jsem Dûnadánka. Ale mám i kouzelné schopnosti." Řekla jsem pevným hlasem, ale cítila se hrozně. "Omlouvám se, že jsem ti to neřekla hned. Neměla jsem na to odvahu. A to není všechno." řekla jsem omluvně.
"To mi nevadí, že jsi jiná. Je to velice zajímavé a neobvyklé. Teď mě zajímá ta druhá věc." řekl s lehkým naléháním v hlase. Sice to byl můj přítel, ale tohle ví jen pár lidí. Pohladil mě povzbudivě po pažích. Svůj strach jsem zastrčila do nejvzdálenější části mysli a promluvila:
"Neřekla jsem ti, koho jsem vlastně dcera." Vzhlédla jsem k němu. Z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. "Jsem dcera Arathornova." řekla jsem a se zatajeným dechem pozorovala jeho reakci.
"A copak je špatného na tom, že jsi dcera Arathorn..., tak počkat. Není náhodou i Aragorn, syn Arathornův?" zeptal se mě.
"Ano je." řekla jsem opatrně.
"Takže tím pádem jsi jeho..."
"Sestra. Ano jsem Aragornova sestra." řekla jsem a zahleděla se mu hluboko do očí.
"Ty jsi princezna Gondoru?" zeptal se mě šokovaně.
"Nejspíš ano. Omlouvám se, že se to dozvídáš až teď." zahleděla jsem se do země.
"Má paní." vyhrkl najednou Boromir a klekl si.
"Prosím neříkej mi tak, ani jinak a už nikdy se mi neklaň. Nechci, aby jsi ze sebe dělal něco podřadnějšího než jsem já." řekla jsem a odvrátila se od něho. "Třeba mě už kvůli tomu nechceš."
"Já, že tě nechci?" zeptal se mě překvapeně.
"No ano. Nejsem ta, za kterou jsi mě pokládal." řekla jsem smutně.
"Katlin. Jsem hrdý na to, že jsi mi řekla pravdu. A teď vím, že jsi ke mě naprosto upřímná. Chci tě víc než předtím." Obrátila jsem se k němu a on mě vzal za ruce. Atmosféra mezi námi začala jiskřit a mě zaplály tváře rudou. Hleděla jsem mu hluboko do očí a nechala ho aby mě konečně políbil. Jeho rty byly jemnější než jsem čekala. Náš první polibek trval moc krátce, hned jsem chtěla víc, ale Boromir se oddálil a přitáhl si mě za boky do pevného objetí.
"Ještě si pořád myslíš, že tě nechci?" zašeptal a slyšela jsem v jeho hlase úsměv.
"Ne, nemyslím." řekla jsem. "Jsi úžasný muž Boromire. Lepšího jsem si najít nemohla. Vyplatilo se na tebe čekat." zašeptala jsem mu do ucha a oddálila se.
"Nepůjdeme už na večeři? Má být malinkatá oslava na počest společenstva." zeptal se mě a odešel směrem ke dveřím.
"Dokážeš vydržet pár chviliček?" Boromir povytáhl jedno zrzavé obočí.
"Pročpak má milovaná?" položil ruku na kliku.
"Potřebuji se převléknout do něčeho společenštějšího." pohla jsem rukou směrem k mým modrým šatům. Změřil si mě pohledem a ušklíbl se, až mu objevily vrásky kolem levého oka.
"Tak dobře." řekl, otočil se a vyšel ven. Hned jak se za ním zavřely dveře, tak jsem zašla ke skříni s ornamenty. Svlékla jsem si šaty, vyvěsila je a hned jsem musela odhopkat k terase a zabouchnout dveře, abych nezmrzla. Ze skříně jsem vytáhla dvoje šaty. Růžové s dvěmi růžičkami na zápěstí a zelené s ornamentem listí. Růžová mi od jakživa neslušela, tak jsem si vzala zelené.

Upravila jsem si sukni a vlasy vzadu sepnula stříbrnou sponou, kterou jsem našla ve skříňce na stole. Nazula jsem se do vysokých bot a konečně šla za Boromirem.

Hned jak jsem vyšla, tak jsem uslyšela:
"Prý jen pár chvilek jo? Trvalo ti to tak dlouho, že jsem myslel, že srostu s tímhle palácem dohromady." ušklíbl se a konečně na mě obrátil pohled. Pootevřel ústa a oči se mu rozšířily úžasem. "Dobře, dobře. Beru to zpět. Tohle muselo zabrat hodně času," ukázal na mé vlasy a pohladil mě po tváři, "hrozně moc ti to sluší Katlin Gondorská." dojatě jsem se usmála a pohlédla na jeho oblečení.
"Ty ses stihl překvléknout?" užasla jsem nad jeho rychlostí. Měl na sobě tmavě zelenou tuniku, kterou nosili elfové, tmavé kahloty, vysoké kožené boty, u pasu svůj meč a přes ramena hozenou kápy. Moc mu to slušelo.
"Jistě." usmáli jsme se na sebe a spolu vyrazili do velké síně.

Kdo čekal že Katlin je Dûnadánka, ale má v sobě i kapku čarodějnické krve? A co oslava, opije se někdo?
Vaše Katveb