~ Společenstvo Prstenu{OPRAVA} ~

12.kapitola

S bojovým křikem jsem se vrhla mezi skřety a zabíjela je po desítkách. Bojovala jsem s nimi už pěkně dlouhou dobu a začal mi docházet dech i síly, když v tom jim došlo, že nemá cenu se mnou bojovat a se skučením se rozutekli na sloupy. Zhloboka jsem si vydechla a schovala si meč do pochvy. Ohlédla jsem se a došla ke kraji srázu. Průrva byla moc velká na to, abych ji přeskočila. Jít jinudy jsem nemohla riskovat a tak mě napadl jeden šílený nápad. Díky čarodějné moci, jsem se uměla přeměnit v okřídlenou bytost. Sice na pár chvil, ale na přeletění můstku by to stačilo. Nebyla jsem v tom nijak zvlášť trénovaná, ale jedno jsem věděla. Oheň byla moje síla. Zamyslela jsem se na něj a ucítila jak mi prolévá žíly až do konečků prstů. Netrvalo dlouho a ze zad mi vyrašila rudá dračí křídla. Ihned jsem jimi máchla a vznesla se nad propast. Zmocnil se mě strach, který podkopával mé soustředění, takže jsem klesla o dobré 4 stopy níž. Zamračila jsem se a myslela jen na oheň. Vzlétla jsem výš a urychleně doletěla na druhou stranu. Když jsem byla jen dvě stopy nad zemí tak se mé soustředění na dobro rozplynulo a já sebou švihla na zem. Vyrazila jsem si dech, ale jinak mi nic nebylo. Chvíli jsem seděla a čekala dokud tento stav nepoleví. Pak jsem se zvedla a stejnou cestou jako společenstvo jsem se vydala ven. Schylovalo se k večeru a já věděla, že mám zaděláno na malér. Skřeti vycházejí jen v noci, protože jim vadí sluneční světlo. Vydala jsem se rychle pryč. I přes mé vysílení jsem uběhla pár mil a začala hledat úkryt. Padla noc a já za sebou slyšela skřetí skřeky. Doběhla jsem do menšího hájku jen pár mil od Lothlórienu a vyšvihla se na nejnižší větev jednoho ze stromů. Rychle jsem postupovala větvemi nahoru, dokud jsem nebyla skoro nahoře. Našla jsem si pevnou větev, co možná nejvíš vrcholku stromu a obkročmo se na ni posadila. Pevně jsem se chytla kmene a doufala, že mě žadný skřet nenajde.

Ráno jsem se probudila z malátného spánku. Celou noc jsem seděla na stromě a snažila se neusnout. Nad ránem jsem tenhle boj, ale vzdala a na chvíli si zdřímla. Začala jsem slézat dolu, což se mému ztuhlému tělu ani trochu nelíbilo. Bolela mě šíleně pravá noha a hlava se mi motala jak káča. S velkým úsilým jsem slezla až dolu a konečně si prohlédla svou nohu. Od boku ke stehnu jsem měla velkou tržnou ráno, již na pohled zanícenou. Rozhlédla jsem se po okolí a ihned mě do očí trklo malé křovisko. Došla jsem k němu a natrhala si trochu atelasu. Došla jsem k menší tůňce a vyčistila si ránu nejvic jak to šlo. Rozkousala jsem atelas a natřela si ho do rány. Zatla jsem zuby, protože to štípalo jako čert. Poté jsem se znovu vydala na cestu. Kulhavě jsem běžela směrem k Lothlórienu a mlžil se mi pohled. Musela jsem často mrkat, aby se mlha rozplinula. Proto jsem si nevšimla, že se na mě řítí černá postava.
Srazila mě k zemi a já si narazila i druhou stranu žeber. Ihned jsem se odkulila stranou a tam kde jsem před chvilkou ležela dopadl těžký meč. Pohlédla jsem na útočníka a všimla se že je to jeden ze Skurut - hai. Vzal mě za plašť a vytáhl mě nahoru. Okraj pláště mě škrtil a já se snažila ho kopnout. To se mi díky bohu podařilo a on mě pustil. Dopadla jsem na nohy, ale cítila jsem, že mi má pravá brzo vypoví službu. Pohlédla jsem na Skuruta a vrazila mu pěstí do toho odporného černého obličeje. Chtěla jsem mu dát i jednu do břicha, ale chytil mě za ruku a surově mi ji zkroutil. Zavřískla jsem bolestí z lámané kosti. Byla to zrovna moje pravá ruka. Nečekala jsem na nic a silně ho uhodila levým loktem. Bohužel ho to ještě víc rozzuřilo a dal mi tak silnou ránu do břicha, až mě odhodil na zem. Chytila jsem se za břicho a skučela bolestí. Moje instinkty pracovaly rychle, a tak jsem se během chvilky znovu postavila na nohy. Pohled se mi zastíral, ale já na nic nečekala a kopla ho do holeně. Zaúpěl a já mu rychle kopla kolenem di rozkroku. Zařval bolestí a předklonil se. Naskytla se mi příležitost a já ji využila. V rychlosti jsem vytáhla dýku a bodla mu ji přímo do srdce. Ruku mi zalila hnusně teplá krev. Znechuceně jsem z něj dýku vytáhla a popošla o pár kroků vzad. Skurut nehybně ležel na zemi a pod ním se začala tvořit černa skvrna. Obrátila jsem a vydala se kulhavě k Lothlórienu. Vběhla jsem mezi stromy a zadívala se nahoru. Věděla jsem že tu jsou někde hlídky. Jak jsem předpokládala, tak mě během chvilky obklíčilo několik elfů a mířili na mě luky.
"Kdo jste a co tu pohledáváte?" zeptal se mě jeden z elfů. Motala se mi hlava a zrak se mi naprosto zamlžil.
"Jsem..."začala jsem, ale v tom jsem ztratila vědomí.

- pohled Legolase -

Aragorn už od večera spřádal plány, jak zachránit Katlin. Celou noc se hádal s Haldirem a rozmlouval s elfy o možnostech. Druhý den jsem se vydal ke strážím na okraj lesa. Kdyby náhodou se objevila sama od sebe. Seděla jsem vysoko v korunách stromů a přečišťoval si luk, kdyz jsem zezdola zaslechl napínání tetiv a hlasy. Luk jsem si dal na záda a seskákal po větvích až dolu. Doskočil jsem na pevnou zem a zahleděl se kolem sebe. Elfí stráže stáli nad někým, kdo ležel na zemi. Prodral jsem se jimi a spatřil pomlácenou Katlin.
"To je Katlin!" Vykřikl jsem a shýbl se k ní. Otočil jsem ji na záda a sklonil se k ní. Dýchala. "Běžte ihned pro léčitele!" Zakřičel jsem a zvedl ji do náruče. Obrátil jsem se k ostatním. Dva elfové se rychlým poklusem vydali pryč a já se vydal k místu, kde bylo utábořené společenstvo.
Během pár chvil jsem uslyšel dunění rohů, které svolávali léčitele do Galadrielina sídla. Zprávy posílané po rozích jsem se naučil dešifrovat právě tady. Doběhl jsem na mítinu a ihned se vydal k prvnímu volnému lůžku.
"Katlin!" Vykřikl Gimli, když seskočil z protějšího lůžka. Položil jsem ji a podepřel ji hlavu dvěma polštáři. Mělce dýchala a tělo ji celé hořelo horečkou.
"Přiveď Aragorna s Boromirem a potom dej vědět paní lesa." Řekl jsem Gimlimu a pohlédl na něj. Zamračil se, ale nakonec kývl. Když odběhl tak jsem začal zkoumat její zranění. Na první pohled bylo vidět, že ji někdo zbil a zlomil ruku. Prohmatal jsem ji žebra a zjistil, že i těch je pár zlomených. Okamžitě jsem jí vyhrnul tuniku a zděsil se. Pod kůží se jí táhla ohromná podlitina. Měla vnitřní krvácení do břicha. Stáhl jsem ji znovu tuniku a otočil se na zrovna příchozíhi Boromira. Na nic jsem nečekal a strhl mu z pasu roh.
"Co to...?" Zeptal se mě, ale to já už dul na roh zprávu o tom kde jsme a v jakém stavu je. Pak jsem Boromirovi roh vrátil a uvolnil mu místo u lůžka. "Bože můj..." vydechl a pohladil ji po zpocených vlasech.
"Kde je?!" Uslyšel jsem Aragorna a za nedlouho vběhl k nám. Hned se hrnul k lůžku a na mě vrhl děkovný pohled. "Katlin, bože..." povzdechl si když si prohlížel její zlomeninu ruky.
"Má pár zlomených žeber a krvácení do břicha. Podívejte se i po dalších zraněních." Pověděl jsem jim. Ihned ji začali svlékat, a tak jsem se radši otočil.
"Má ošetřenou, ale zanícenou hlubokou sečnou ránu." Konstatoval Aragorn.
"A taky rozseklou hlavu. Potřebuje léčitele a to urychleně." Řekl Boromir. V tom se lesem rozlehl roh a já si to ihned začal v hlavě  překládat. Přineste ji do lazaretu. Za chvilku jsme tam.
"Co to znamená?" Zeptal se vyděšeně Boromir.
"Vem ji a pojď za mnou." Nařídil jsem mu a vydal se pryč. Začal jsem stoupat po schodech protějšího stromu. Ohlédl se a uviděl jak se za mnou rychle vydal Boromir s Katlin v náručí následován Aragornem. Postupovali jsme rychle nahoru.
Doběhli jsme do obrovské ošetřovatelské místnosti a položili ji na nejbližší lůžko.
- pohled Katlin - 
Probudilo mě ostré denní světlo. Otevřela jsem oči, ale hned jsem je zase zavřela, protože jsem si ječště z Morie nepřivykla na světlo. Opatrně jsem otevřela oči. Vedle mě někdo seděl. Ohlédla jsem se na něho. Byl to Legolas. Spal na židli vedle mě. Ohlédla jsem se na druhou stranu. Tam na pohovce seděl Aragorn a Boromir a oba spali. "Aragorne." řekla jsem tlumeným hlasem. Aragorn sebou trhnul a otevřel oči. Jak uviděl že jsem vzhůru tak ke mě přišel. "Kluci, Katlin se už probrala." řekl vesele Aragorn. "Proč jsi mě nechal vlastně v té Morii samotnou?" vyřkla jsem otázku, kterou jsem si nedokázala zodpovědět. Aragorn se na mě překvapeně podíval. Asi nečekal že se na to ted zeptám. "Protože když jsi s Boromirem málem spadla z toho schodiště tak mi Gandalf řekl že je mámvést dál, chápeš? Byla jsi jedna a jich bylo víc. Musel jsem vyplnit poslední Gandalfovu prosbu před jeho smrtí." řekl a sklonil hlavu. "Chápu." řekla jsem mile. "Tak kluci!" řekl už troch netpělivě Aragorn. "Co?" zeptal se Boromir a sklouzl ze sedačky. Došel ke mě a sedl si na postel. Nic neříkal. jen se na mě díval zamilovaným pohledem. Legolas rději koukal z dálky. Posadila jsem se a spustila jsem nohy z postele. Měla jsem na sobě svoje oblečení. Díkybohu. Koukla jsem se na bok, kde jsem měla ted už zahojenou ránu. "Jakto? To jsem byla tak dlouho mimo že se mi to už stačilo zahojit?" zeptala jsem se udiveně. "Ne. Byla jsi mimo jen dva dny. Elfí léčba je rychlá. Vše se hojí rychle." vysvětlil mi Aragorn a pomohl mi vstát. "Díky." řekla jsem a obejmula ho. "A já nic?" zeptal se jakoby na oko smutně Boromir. Došla jsem k němu a objala ho. "Pro tebe mám překvapení. Ale dovedu tě tam teprve až se úplě uzdravím." zašeptala jsem mu do ucha. Oddálil se ode mě a podíval se na mě pohledem jako by chtěl říct abych mu to řekla. Jen jsem zakroutila hlavou a roštácky se usmála.

Jaké je překvapení pro Boromira?

Co tím myslela Galdriel?

Proč bylo vlastně Katlin tak špatně po jednom říznutí dýkou?

Video-opět Aragorn+Legolas

Vaše Katveb