Ledová smrt (HG Ff)

2. - vzhůru do Kapitolu!

Sedím v soudní budově a čekám, než se se mnou přijdou rozloučit moji blízcí. Dveře se ihned rozrazí a dovnitř přijde máma.

,,Zlatíčko... Co jsem ti říkala?" sice nadává, ale objímá mě.

,,Mami, já to zvládnu! Nedopadnu jako Natalie! Vyhraju. Přísahám na svůj život." brečím mámě do ramene. Ne. Já nedopadnu jako moje sestra.

,,Už musím jít. Sbohem." řekne mi máma, protože ji mírotvorci táhnou pryč. Ještě rok a já bych dělala splátcům to samé.

Myslela jsem si, že už nikdo nepřijde, ale přeci jen se dveře otevřely ještě jednou. Je to Lucas. Vrhnu se mu kolem krku.

,,Olivie, proč? Proč si šla do her?" zešeptá mi do ucha.

,,Já musela. Musím vyhrát. Když ne Natalie, tak já. Vyhraju." vzlykám, čím dál víc na to myslím, tím víc brečím.

,,Prosím, vrať se."

,,Neboj."

Lucase nemusí mírotvorci vyvádět, odejde dobrovolně. Proč si o mě dělá takovou starost? Vždyť trénuji celé dny. Umím vše se zbraněmi, co v aréně mohou být.

,,Olivie, pojď, jedeme na nádraží." vede mě Kornelie ven a posadím se do auta vedle Thomase.

<---------÷÷

Vlak je nádherný. Kornelie mě odvede do mého pokoje, který je velký jako náš dům! Uprostřed velká postel, nad postelí obraz moře, na pravo dveře do koupelny.

,,Za půl hodiny je večeře. Jo, a převleč si ty šaty, jsou příšerné." řekne Kornelie a ohne svůj potetovaný nos.

Otevřu skříň a podívám se na oblečení. Jsou tu šaty, trička, kaloty, sukně... Hned si musím obléct bílé šaty a vzít si náhrdelník a náušnice. O pět minut později si je svléknu a obleču něco jiného. Na večeři si vezmu bílou halenku a černou sukni.

Jídelní vůz je nádherný. Na stole je tolik jídla, jako jsem nesnědla za celý život! Sice žijeme ve druhém kraji, ale jsme chudí. Od té doby, co zemřel táta. Bylo mi deset a on šel do práce přes les. Spadl na něj strom a zabil ho. Tak ze čtyřčlené rodiny jsme zbyli jen já a máma.

Posadím se vedle Thomase, co nejdál od Kornelie, protože s tou parukou a tetováním vypadá spíš jako ďábel.

Hned bych se pustila do jídla, ale Kornelie mi řekla, ať počkám na Eriku. Právě v tu chvíli vrazí do vagonu žena, vypadá na čtyřicet a má zrzavé vlasy. Přemýšlím kdo to je... Jistě! Erika Yelsnová. Vyhrála před devíti lety. Naše mentorka.

,,Ahoj, já jsem Erika."

,,Já jsem Olivie a tohle je Thomas." řeknu, protože se snažím náš rozhovor urychlit, mám hlad.

Kornelie nás pobídne k jídlu a já si naložím velkou porci kuřete na pomerančích s rýží. Hrozně hltám.

,,Tak, proč jste se přihlásili do her?" zeptá se mě a Thomase Erika.

,,No...," začnu ,,abych vyhrála za moji sestru. Natalii. Dělám to pro ni." řeknu a hned se zase pustím do jídla.

,,Já protože mi to táta nakázal." řekne Thomas. Je mi ho líto! Já si tohle alespoň vybrala dobrovolně!

,,Hm, zajímavé. Už máte nějakou strategii?"

Já a Thomas se na Eriku podíváme. Dělá si legraci? Strategii už teď?

,,Ne." odpovíme s Thomasem sborově.

<----------÷÷

Když dojím, vrátím se zpátky do svého pokoje. Smrdím potem, je horko, a tak si napustím velkou vanu.

V hlavě mám milion myšlenek. Jestli se takhle koupala i Natalie? A byla si vědoma, že může zemřít?

Už nesmím myslet na moji sestru.

Ahoj, tak jsem zpět! Vím, že vám tento příběh přijde jako naprosto obyčejná fanfikce na HG, ale až dorazíme do arény... Tentokrát ale nebudu nic uspěchávat jako v předchozích příbězích.

Mějte se hezky, Clare3636