Ledová smrt (HG Ff)

16.- všude sníh

,,Natalie?" zašeptala jsem nejistě. Ledová smrt mě probodávala mrazivýma očima a já nehnutě stála... A prosila bohy, ať si začne myslet, že jsem rampouch trčící ze země.

Ledová smrt ale napřáhla ruku a hodila po mě něco jako mrazivou ledovou kouli. Prudce jsem se otočila doprava, ale neměla jsem štestí - koule mě strefila do ruky. Ruka začínala modrat, a cítila jsem, jakoby mrzla. Vystrašeně jsem se rozhlédla kolem sebe, ale viděla jsem jen sněhovou bouři, která se kolem mě rozpoutala. Všude byl sníh.

,,Prosím, ať tohle skončí. Ať se Ledová smrt promění zpět v Natalii, ktera mi pomůže vyhrát hry a obě bychom se vrátily zpět domů."

Pevně jsem zavřela oči a doufala, že se mé přání vyplní.

Uslyšela jsem kameny, jak padají a narážejí na sebe. Nevím, jestli to jsou jen zvuky v mé hlavě, nebo pravda, ale klesla jsem do sněhu a čekala. Nevím na co - nejspíš na smrt, aby mě osvobodila od té příšerné a mrazivé bolesti levé, zmrzlé ruky. Nikdy jsem si nepomyslela, že budu chtít zemřít.

<----««

Pootevřela jsem oko, abych se ujistila, že jsem na živu. Ano, byla jsem - a ještě víc jsem se překvapila, když jsem zjistila, že ležím na stejném místě, kde jsem včera... omdlela?

Sedla jsem si a rozhlédla jsem se po okolí - kolem mě byli balvany, z té skály, ve které bývala jeskyně... Rychle jsem si stoupla a utíkala k jeskyni, ale jak jsem si myslela, byla zavalená.

Přišla jsem o další spojence, super. A k tomu necítím levou ruku.

Rychle jsem na končetinu pohlédla, ale se zděšením jsem zjistila, že místo ní mi z ruky vysí zmrzlý pahýl. Pravou rukou jsem si zacpala pusu, abych nevykřikla, a pokusila jsem se se zmrzlou končetinou zahýbat. Nic.

Ne. Ne. Ne! Tohle je omrzlina nejvyššího stupně! A jak jsem právě zjistila, ledová ruka začíná u ramene paskat. Úžasné!

Co to včera říkala Natalie? Mám najít Thomase a Jacka? A máme jít na pobřeží?

Svižným krokem jsem se i přes bolesti levé ruky vydala... bůh ví kam. Prostě jsem šla a když jsem měla žízeň, vzala jsem si do dlaní trochu sněhu. Hlad jsem měla, ale všechny zbraně byly v jeskyni a jídlo také.

Stejně už jsem mrtvá! Jak dlouho může v aréně přežít bezbranná, unavená a zmrzlá dívka?

Kolem poledne jsem uslyšela výbuch z děla. Nevím, kdo to mohl být, jen doufám, že ne Thomas nebo Jack. Musím je najít.

Když se začalo stmívat, celá vyčerpaná jsem klesla pod strom. Levá ruka už dávno stratila cit, a tak jsem si lehla a dala ji pod hlavu. Stejně, až tu někdo půjde, zemřu. Jsem snadná kořist.

<----««

Nejspíš jsem usnula, protože mě probudila hymna Panemu. Posadila jsem se a podívala se k nebi. Objevily se tam dvě fotky - William a Felix. Pousmála jsem se, ale v tom jsem uslyšela kroky. Vystřelila jsem na nohy a rozhlédla se. Protože byla tma, nic jsem neviděla.

,,Haló?" zachraptila jsem a znovu se rozhlédla. Všude jen samý sníh.

,,Olivie?" ozval se známý hlas. Thomas!

,,Thomasi!" pokusila jsem se vykřiknout, ale můj chraptivý hlas mi to nedovolil. Když jsem ho ale uviděla před sebou, vrhla jsem se mu kolem krku a objala ho. Teda... jen pravou rukou. Brzy ale přišel i můj druhý spojenec - Jack.

,,Jsem tak ráda, že vás vidím!" řekla jsem šťastně a usmála se.

,,To my taky... Co to máš s rukou?" překvapeně řekl Thomas a ukázal na zmrzlí pahýl. Jack mezitím vytáhl z batohu baterku a na ruku mi posvítil.

,,To mi udělala... má sestra." odpověděla jsem a užívala si to ticho které nastalo. Přála bych vám vidět jejich pohledy!

,,Tvá... sestra?" nadzvedl obočí Jack a já se usmála.

,,Ano, ale to je dlouhá historie... nejde ta ruka nějak ošetřit?"

,,Obávám se, že ne. A jelikož se ti ten led začíná dostávat i ke krku, máme jedinou možnost." zvážněl Thomas, a já hned pochopila.

,,To nemyslíš vážně! Je to... byl to... moje ruka!" rozkřiknu se.

,,Liv, musíme ti ji uříznout. Brzy by ti zmrzl i krk..."

Dala jsem si hlavu do dlaní. Myslím, že se rozpláču.

,,No tak... není to konec světa. Hele, rozdělejme si na větvi spacáky, vyspěme se a vyřešíme to zítra." navrhne Jack a já jsem ráda, že tu má někdo alespoň rozumný nápad.

Kluci mají tři spacáky, a byla bych moc ráda, aby mi to objasnili, ale byla jsem moc unavená. V rozmezí deseti sekund jsem usnula.

<----««

,,Kam půjdeme?" zeptal se Jack, když jsme ráno seděli stále na stromě a snídali sušené ovoce.

,,Na pobřeží." vyhrkla jsem bez přemýšlení. Musím poslechnout Natalii.

,,Tak jo... ale co ta ruka? Rozmyslela ses?" podíval se na mě Thomas a já zapřemýšlela.

,,Ano. Není jiná možnost." řekla jsem.

---

Tak tohle byla předposlední kapitola, vážení! Omlouvám se za chybi, píšu na mobilu.

Tak ahoj.

Clare3636