Matka líbá dítě na tvář,
neslyší to volání.
Že je prý jen velký snář
a se lhaním to přehání.
Matka zhasne lampičku,
jediné světlo v pokoji.
Dítě schová se pod deku,
nalhává si, že se nebojí.
Potem přilepené vlasy k tváři,
slzy naplnily jeho oči.
Chlapec se už nepřetváří,
a klika skříně se otočí.
Slyší kroky,
ale oči neotvírá,
Svírá cíp deky
a hluboký spánek předstírá.
Pootevře oko,
vidí dveře skříně dokořán.
Pomalu vzhůru vzhlédne,
v tu chvíli čelí svým obavám.
Z úst křik se line
a dítě sahá po lampičce.
V tom do pokoje matka vběhne,
rozzlobená na chlapce.
Lampičku rozsvítí,
aby ukázala, že nemusí se bát.
Potom za ruku ho chytí
a odvádí ho k sobě spát.
Chlapec se přes rameno ohlédne,
nechápe, kam se stvůra poděla.
Oči má stále uplakané,
že by přeci jen noční můra se mu zdála?
Však hned co zavřely se dveře,
z pod postele zablýskly oči krvavé,
poté zjevil se křivý úsměv v šeře
a ozvaly se zvuky mlaskavé.
