Znal jsem neobyčejnou ženu,
se zahradou plnou bílých tulipánů.
Každé ráno sedávala na březovém kmenu
a sledovala nekonečnost polních lánů.
Bydlela na samém konci vesnice,
v nedohlednu, na kopci.
Kde byla vidět čistota měsíce
a zář patřící rannímu slunci.
Žila ve skromném domečku,
však zahrada byla nekonečná.
Krmila zatoulaných psů smečku,
až někdy nepřišla mi skutečná.
Čas od času chodíval jsem za ní,
s novinkami z města,
přišlo mi, že i přes otevřené oči sní
a vším si je naprosto jistá.
Nalila mi čaj do keramického hrníčku
a při odchodu bílý tulipán dala.
Oslovovala mě andělíčku
a na čelo u toho líbávala.
Neustále trápila ji jedna věc,
pořád mluvila o zesnulém muži.
Prý šeptá jí každým dnem krkavec,
že jednu věc mu stále dluží.
Před smrtí jí prý zbývá úkol poslední,
a tím je zasadit strom.
Co ustojí žhavé dny letní,
i ránu, když uhodí do něj hrom.
Slíbil jsem jí pomoc svou,
nato ukázala mi sazenici vrby.
Společně vydali jsme se tmou,
dokud neslyšeli jsme šum slabý.
Napůl cesty k vesnici,
šuměla voda rybníka.
Žena, i když těžce vidící,
začala plnit přání staříka.
Zasadila vrbu zcela sama
a pokropila ji vodou.
Poté posledníma silama,
vrátila se zpět cestou prašnou.
Během dalších dvou let,
starala se o břízu jako o dítě.
Zalévala každý její květ,
a skákala kolem ní hbitě.
Občas k ní i mluvila,
však jako by to byl její muž.
Blízké shledání mu slíbila
a poté vrazila si do srdce nůž.
Nikdy se mi nezmínila,
že proplakala každou noc,
jen aby se k muži vrátila,
a už necítila bezmoc.
Její oči již nikdy nespatří,
silný kmen vrby,
a jak je u vody bezvětří,
protože její větve brzdí vítr i lidské chyby.
Dnes na jedné z větví,
visí lano s houpačkou,
kde mladí tráví dětství
a dospělým je vrba nasluchačkou.
