Aenesis: První království

Kapitola první - Ulovená

V tichosti procházím lesem, zatímco mi o boty škrábou větvičky šarlatovníku. Dnes v noci nebylo tak chladno. Ten rudý keř díky tomu není úplně zvadlý - valná většina lesa je ale i přesto pokrytá drobnými krystalkami ledu, protože sem neprochází dostatek světla, aby led zmizel. V lesích je vždycky podstatně větší zima, díky stromům. Ty svými korunami blokují průchod světla dovnitř, což působí nejen chlad, ale i šero. I díky tomu jsem přírodě tolik zavázaná, protože tu jen tak někoho nepotkám. Lidé nechodí na chladná místa - natož do lesů, které jsou uzamčené ve vlastním šeru a natolik zarostlé, že se člověk většinou prodírá hustým houštím. Ať už je tu zvěř, která by se dala lovit, lidé sem jen tak nepůjdou. Zvlášť díky tomu, že většina z nich pochází z teplomilných krajů.

Nebaví mě skrývat se v lesích, ale nemám na výběr. Když jsem se postavila proti mužům z gardy lorda Cedricka, nemohla jsem očekávat nic jiného, než že mě budou chtít dostat - a v lepším případě mě jenom popravit, nebo mě prostě předhodit canemům. V horším případě by odhalili to, kdo jsem a lord Cedrick by si na mě doslova smlsnul. Je tak slizký...

Zaslechnu prasknutí větvičky a zcela instinktivně se přikrčím, než se schovám za vysokým kapradím. Nedaleko ode mě stojí canem - a evidentně po něčem pátrá. Čumákem naráží do prochladlé země a každou chvíli zvedá hlavu, aby se rychle rozhlédl, jestli někoho neuvidí. Uši natáčí do stran, aby mu nic neuniklo. Sakra! pomyslím si nazlobeně. Kde je canem, tam je i pán. A soudě podle toho, že je ten canem sám... Je jeho pánem lovec.

Rychle si proto sáhnu do tašky pro malý kožený pytlík a vytáhnu z něj trošku stříbřitého prachu, který pevně sevřu v pěsti.
„Nikdo tu není, vlčku..." špitnu a rozevřu svojí dlaň, ze které se vlivem drobného poryvu magie vznese prach a rozptýlí se ve vzduchu. Canem okamžitě zavětří a bystře sleduje tu podivnou změnu ve vzduchu, než mírně potřese hlavou a klidně se rozeběhne pryč. Tohle jednoduché kouzlo mě sice uchránilo před tím canemem, ale stále musí být někde na blízku jeho pán. Pochybuju, že by ho následoval - lovci dost často sami hledají jinde, než jejich psi. Je to efektivnější, než sledovat canema - a navíc měli spíš větší šanci na překvapení kořisti.
Netuším, jestli je tu ten lovec kvůli mě. Možná je na zcela obyčejném lovu zvěřiny, ale v každém případě bych měla zůstat opatrná a dávat skutečně pozor. Nechci se dostat do ještě větších potíží, než v jakých už dávno jsem. Než se ale stihnu znovu dát do pohybu, padne na mě něčí stín. 

„Ale ale! Kohopak to tu máme? Pytlačíš v cizím lese?" Polkla a váhavě přikývnu. Kdybych se odvážila říct něco jiného, asi by mě rovnou odtáhl ven z lesa a nechal veřejně popravit za urážku formou lži.
„Promiňte pane, já nechtěla. Donutil mě k tomu hlad - a úlovek žádný nemám, tak kdybyste-" Lovec se hlasitě rozesměje a jeho canem, který se zjevně objevil společně s ním, na mě vycení zuby.

„Ne, zlatíčko. Ty hezky půjdeš se mnou za lordem Kaynem, konec konců - chtěla jsi ho okrást o zvěř. On rozhodne, jaký bude tvůj trest. A nepokoušej se mi utéct, pokud nechceš skončit jako večeře pro mého canema. Taková křehotinka jako ty určitě nebude dělat problémy, že? Nemusím tě svazovat a přehodit si tě přes rameno jako pytel." Sklopím zrak a poníženě přikývnu na znamení, že nebudu dělat potíže. Sice je trest od zdejšího lorda to poslední, po čem toužím... ale pořád lepší, než se stát večeří toho canema.

Lovec mi automaticky sváže ruce a dá zpět do pohybu, já ho následuju. Zamyšleně přitom očima sjedu k jeho čtyřnohé společnosti -  jež na mě hledí s očividnou divokostí v očích a vyceněnými zuby.
 „Bania canem," špitnu tiše. Canem tlumeně zakňourá a zklidní se. S mírným pousmáním na rtech ho pohladím, než rychle přidám do kroku, protože lovec škubne provazem.