Aenesis: První království

Kapitola pátá - Probuzená

Lord Kayne mě propustí krátce poté, co dokončíme tu malou rozmluvu. Nejsem si jistá, jestli se vzhledem k mojí zamlklosti vůbec bude chtít skutečně nějak snažit, ale doufám v to. I ta služebná říkala, že bych na něj měla udělat dobrý dojem – a svým způsobem se toužím snažit, aby mě měl rád, ale nemůžu kvůli tomu riskovat to, že mě pozná. Soudě dle jeho vystupování a čestnosti mohl být jeho otec jedním z otcových společníků, takže by o mně možná něco vědět mohl. Mohl a nemusel – jeden ale nikdy neví. Je lepší být opatrná, než se prozradit a potom rychle spekulovat, co s tím.

Když se vrátím zpět do kuchyně, Larissa mi přidělí pomoc s přípravami na oběd. Škrábání brambor mi rozhodně nevadí, svým způsobem je to celkem vítaná změna. Oproti Cedrickově nepříjemné společnosti je to asi tak tisíckrát lepší – mimo toho je to skvělá činnost na pročištění myšlenek. Zatímco škrábu brambory, alespoň si sesumíruju v hlavě to, co se doposud stalo. Chytili mě... A teď musím vymyslet, jak se odsud dostat. Nemůžu spoléhat na to, že mi tu Kayne zařídí dobrý život, musím se dostat pryč. Nejspíš bych se měla pokusit dostat službu v zahradách, abych si to tu mohla obhlédnout. Čím dříve odsud uteču, tím lépe. Už takhle mám nepříjemný pocit, že Kayne něco tuší.

„Lilly," pronese Larissa a já vzhlédnu od hrnce, kam házím oloupané brambory. „Říkal ti něco lord Kayne? Držela ses mých rad?"

Zamyšleně pokývnu hlavou, než odložím čistou bramboru do hrnce plného vody. Nejsem si jistá, nakolik jsem se svojí imaginární snahou byla úspěšná, ale zdá se, že pro mě má Kayne tak trošku slabost. Podle všeho ho jeho čest a zásady nutí zachraňovat ostatní, což se nepochybně hodí a jsem ráda, že je zrovna takový, ale... Mám z toho svým způsobem špatný pocit. Přijdu si jako podvodnice, protože ho prakticky jenom využívám. Nemůžu mu říct, kdo jsem a nemůžu mu za jeho vlídnost ani nic nabídnout. Můžu mu jenom nosit snídaně, stlát mu postel a utírat prach. A modlit se, že nade mnou nezlomí hůl.

„Mluvili jsme spolu, on... Slíbil, že se mě pokusí získat k sobě do služby. Je moc milý." Larissa nepatrně pokývne hlavou a dojde ke mně, aby mě pohladila po vlasech.

„Milá zlatá... Máš vážně velké štěstí. Jak ses sem vůbec dostala?" Zatímco dál škrábu brambory, neurčitě pokrčím rameny a sklopím pohled k zemi. Nechce se mi o tom nějak zvlášť mluvit. Vede to dalším a dalším otázkám, které nechci zodpovídat ještě víc. Nejspíš už ale ví, že jsem žila se svobodným lidem, takže ale nemá smysl něco zapírat. Stejně by to na mě poznala.

„Žila jsem se svobodnými, v jejich vesnici. Jenže potom ji král nechal zničit a tak jsem utekla... A v jednom z místních lesů mě pak našel lovec, který mě prodal na trhu jako otrokyni. Toho si všiml lord Cedrick a odkoupil mě jako dárek pro lorda Kayna." Je osvobozující říkat pro změnu taky pravdu. Nemám ráda lži a přetvářku, ale pokud se chci dožít příštího rozbřesku, tak se s tím musím sžít. Proto je také tak příjemné pro jednou nemuset vykládat výmysly, ale podávat čirou a nezkalenou pravdu. Je to jako nadechnutí po delší době strávené pod vodou.

„Tak to si měla vážně smůlu, děvče. Slyšela jsem, že svobodní se mají docela dobře... Dokud na ně nepřijde koruna. Mrzí mě, že si přišla o svůj domov." Položí mi ruku na rameno a nepatrně ho stiskne, jako kdyby mi chtěla dokázat svoji lítost a soucit. Faktem ale je, že o ani jedno nestojím. Pokud něco chci, tak je to prostě přežít. Nemá ani mysl myslet na to, že bych způsobila nějaký velký převrat a pokusila se uzurpovat korunu, na kterou mám od narození právo. Moje přání jsou naprosto prostá, chci se dožít dalšího dne a chci žít pokud možno v přijatelných podmínkách, víc už od života ani neočekávám.