Noví hrdinové: Nepostradatelná

Kapitola 1. - Maturita v kapse

Pomalu, s úsměvem na tváři a větrem pohrávajícím si s mými vlasy, jsem nadšeně kráčela k autu. Poslední maturitní zkoušku mám úspěšně za sebou, což znamená, že jsem úspěšně složila českou maturitu. Spadl mi ohromný kámen ze srdce. Vůbec netuším, co bych dělala, kdybych tuhle zkoušku zkazila. Představa, že si to zopakuju, byla posledních několik týdnů mojí nejhorší noční můrou, ale nakonec všechno dopadlo dobře a já se za dva týdny budu moct vrátit do Ameriky se vztyčenou hlavou.

Plná nadšení jsem úplně zapomněla na bolest nohou způsobenou lodičkami na jehlách a vzpomněla jsem si na ni, až když jsem leknutím nadskočila, po začátku vyhrávání telefonu.

Boom laka laka laka boom laka laka boom de boom! Hey! Hey! Hey! Hey! Hey! Feelings getting stroger. Music petting Langer too...

„Bayerová, slyším," přiložila jsem si telefon k uchu.

„Čau Ari, večer máme všichni sraz v Paladiu. Přijdeš?" ozval se z telefonu dívčí hlas.

„Lauro? Už mám všechny zkoušky za sebou, tak proč ne. V kolik tam máte sraz?" zeptala jsem se a hledala v kabelce klíčky od auta.

„Jo, jsem to já," zasmála se, „No, v sedm máme sraz před klubem."

„Fajn, tak to se ještě stihu převlíct. OK, budu tam. Zatím ahoj."

„Ahojky," zašvitořila vesele a zavěsila.

Jak jen mi tihle lidi chyběli. Pamatuju si, jak jsem je nemusela, jak jsem si na ně doma pořád ztěžovala, avšak když se podívám na všechno zpětně, tak mi vlastně nic strašného neudělali, jen jsem si s nimi tak úplně nesedla. Zato teď to asi bude mela. Pamatuju si na jejich reakce po tom, co se někdo vrátil byť jen z víkendového pobytu v zahraničí. Jaký to byl poprask, na zdlouhavé vyzvídání a když si představím, že já v Americe v podstatě už dva a půl roku žiju, tak se mi při představě otázek ježí všechny chlupy na těle. Pokud se nezměnili a jsou stále tak zvědavý, tak to se mám na co těšit.

Se zavrtěním hlavy jsem odemkla auto a nasedla. Jak jenom jsem mohla Starkovi dovolit, aby mi vybral auto. Mělo mě napadnout, že využije příležitosti a bude si ze mě dělat legraci. Fialový Range rover, koho by tohle napadlo? Jeho, bohužel. Měla jsem to čekat a radši o to požádat někoho jiného. To už je teď jedno. Zbývalo mi pouze čtrnáct dní pobytu doma a nehodlala jsem promarnit ani vteřinu tím, že bych se rozčilovala nad nějakou primitivní, byť promyšlenou, provokací. Dnešek byl mým dnem. Dnešek mi otevřel spoustu nových dveří. Dnešek je pro mě příslibem lepšího zítřka, v který jsem tak dlouhou dobu doufala. Dnešek mi pomohl ukončit jednu kapitolu a začít psát novou. Jenom dnešek a dalších třináct nocí. Pouze dnešek a čtrnáct dní mi zbývá na to, abych dala definitivní sbohem minulosti a přijala přítomnost. Nesmím se ohlížet zpět. Musím koukat jen a pouze vpřed, jinak mě minulost převálcuje.

Dřív, než jsem si stihla zkazit náladu, nastartovala jsem, zapnula rádio, kde právě hrála Pohoda od Kabátů, a vyjela směr hotel. Bylo příjemné sedět za volantem, poslouchat písničky a projíždět pražskými ulicemi.

Ve tři čtvrtě na šest jsem dorazila do hotelu. Přivezla jsem si s sebou dva velké kufry oblečení, ale stejně jsem teď zírala do skříně a nevěděla, co si vzít.

„Slečno Bayerová, volá Vám pan Stark," oznámil mi J.A.R.V.I.S.

„Tak panu Starkovi řekni, že na něj nemám čas!" zamračila jsem se do skříně.