Druhá šance (Tajná skladatelka 2)

6.

V nemocnici jsem zůstala ještě další čtyři dny. Doktoři mi vysvětlili detaily okolo mého hlasu a krku. Varovali mě, abych se nedivila, jestli už nebudu moct zpívat profesionálně, protože poškození bylo až příliš velké. Tato zpráva mě vehnala pouze slzy do očí. Holky i táta mě ujišťovaly, že ať už to bude jakkoliv, budou držet při mě.
V nemocnici mě přišli navštívit i kluci. Dokonce se odvážil i Harry, ale já ho k sobě nepustila. Pořád jsem měla před očima jeho s tou holkou a bolelo to. Zayn mi řekl, že se s ním kvůli tomu pohádal a že ho podpořili i kluci. Harry si svoji chybu uvědomoval, ale já už mu nevěřila. Nejdřív mi tvrdil, že mě nechce ztratit a v té další mě vědomě podvádí a myslí si, že na to nepříjdu.
Dnes by mě měli z nemocnice pustit. Vyzvedl mě Zayn a odvezl mě domů. Tam už na mě čekaly holky a, jak jsem zjistila, i kluci. Když jsem vešla a uviděla je tam, doufala jsem, že tam nebude Harry, ale mé naděje byly plané. Harry tam seděl mezi Liamem a Niallem a koukal se do země.
"Lizi, konečně si doma," řekla Mickey a společně s Emmou mě šly obejmout. Kluci se k nim přidali. Poté ke mně přešel Harry. Podíval se mi do očí a nadechoval se, zřejmě k omluvě.
"Ne, Harry, ty nic říkat nebudeš," zarazila jsem ho a on svou pusu zase zavřel.
"Sice mě stále bolí krk a zkrátka celé mluvení, ale tohle ti řeknu. Z vysoka kašlu na tvé omluvy a žebrání, že mě chceš zpátky. Nejdřív mi tvrdíš, že mě nechceš ztratit a pak mě podvedeš? Tohle bylo od tebe pěkně hnusný. Doufám, že si uvědomuješ, že jsem v nemocnici skončila jenom kvůli tobě!! A pokud to ještě nevíš, tak díky tomu, že mě srazila ta pitomá motorka, už nebudu moct zpívat!! Doufám, že jsi spokojený, že si mi zničil život. Zlomil si mi srdce a zničil moji kariéru a sny!! Snad jsi na sebe pyšný!! A zapoměň na nějakou další šanci. Žádná už nebude! JE KONEC!!" ty poslední slova jsem na něj zakřičela, ale pak jsem toho litovala, protože mě zaštípalo v krku. Kluci a holky celou dobu sledovali mě i Harryho a když jsem skončila můj monolog a rozběhla se v slzách do svého pokoje, Mickey s Emmou se rozběhly za mnou.
"Lizi, nebreč. On ti za to nestojí," utěšovala mě Mickey.
"Je to pitomec," přidala se Emma a objala mě.
"Holky, mě je jenom líto, že už nebudeme moct spolu zpívat. Opravdu mě bolí i pouhé mluvení, tak jak bych mohla zpívat naše písničky, kde zpívám výšky? Omlouvám se," zachraptila jsem.
"Lizi, ty přece za to nemůžeš. Neber si to za vinu a neboj. Prostě si teď dáme pauzu a až budeš moct zase zpívat a procvičíš si hlas, tak se vrátíme na scénu v plné parádě," snažila se mě rozveselit Mickey.
"Ne," zašeptala jsem.
"Co jsi říkala?" zeptala se Emma.
"Ne. Já už nikdy nebudu zpívat jako dřív. Holky, najděte si za mě náhradu a pokračujte ve svém snu. Já už tu stejně dlouho nezůstanu," řekla jsem nahlas a trochu si odkašlala.
"Co to říkáš, Lizi?" nechápala Mickey.
"Odstěhuju se a změním prostředí. Na nějaký čas se někde zkryju a dám si pauzu, ale sama. Vy si zasloužíte žít svůj sen," vysvětlila jsem to.
"Neplácej nesmysly. Kam by ses stěhovala?" napomenula mě Emma.
"Neplácám nesmysly. Myslím to vážně. Já už nikdy nebudu zpívat," řekla jsem pevným hlasem a holky se po sobě podívaly. Moc dobře věděly, že jsem dost tvrdohlavá, abych svá slova myslela vážně.

Další část. Co myslíte?? :)