Milady a nezdvořák

36.kapitola

„Ještě, než definitivně odjedeme, bych se chtěla rozloučit s rodiči, Simone. Měli by vědět, co se mnou je, a také, že hodlám žít po boku piráta," zamumlala Eliza další den, když ležela v něžném objetí Černého ryse. Nechtěla odjet bez rozloučení. Nevěděla, co všechno jim Colin řekl, ale cítila, že by se měla ještě rozloučit, a to důležité vysvětlit. Kdo ví kdy a jestli se sem ještě dostane. Nyní musela stát po boku svého manžela a jeho cesta bude jistě nevyzpytatelná.

Pirát ji políbil na čelo a pohrával si s pramínkem jejích vlasů, který jí jindy padal přímo do obličeje.

„Je to teď dost nebezpečné. Nechci, aby se ti něco stalo," zamumlal po chvíli.

Žena se však překulila, aby mu viděla do očí. „Já vím, že to není bezpečné, ale nemůžu odjet a nechat to otevřené. Potřebuji s nimi mluvit," pronesla vážně.

Muž se zhluboka nadechl a na okamžik zavřel oči. „Dobře, já to chápu. Ale samotnou tě nepustím. Půjdu s tebou..." rozhodl, ale když viděl, jak chce protestovat, zadržel ji pohybem ruky. „Půjdu s tebou, nebo se z lodě nehneš ani na krok. To je moje poslední slovo. Aspoň budu mít konečně tu čest poznat tvé rodiče. Bratra už znám a jeho povolení k sňatku mám, tak už stačí získat souhlas od nich. A máš pravdu, asi všichni potřebujete vědět, že jste v pořádku."

Eliza si ho chvíli zamyšleně prohlížela, než suše konstatovala: „Zdá se, že nemám na výběr."

„To nemáš. Musíš teď poslouchat svého manžela," ujistil ji vesele, zatímco ona se po něm ohnala, ale pirát její ruku lehce zachytil.

„Myslím, že to setkání nebude tak hezké, jak si představuješ, Simone. Moji rodiče milují společnost a nesnáší skandály," zamumlala nejistě.

Muž se však naklonil ještě blíž k jejímu obličeji a těsně nad ústy uličnicky zašeptal: „Budou mě muset přijmout."

A hodlal se o to postarat. Proto zanechali loď zakotvenou a dobře hlídanou posádkou v odlehlé zátoce. V malé loďce dopluli téměř ke břehu a zbytek cesty vodou Černý rys přenesl svou manželku i přes její protesty v náručí. Za nimi se brodil naštvaný Rabí a jako poslední loďku opustila sebevědomá Vivi ve svém oblíbeném klobouku.

„Neuvěřitelný! Vy jste mě z toho chtěli vynechat! Že se nestydíte! Ale já vám vidím až do žaludku. Takhle se mi odvděčit. Já, kněz, který udělal tolik dobrých skutků, napravil tolik hříšníků a čeho jsem se dočkal?!" hořekoval za nimi kněz nakrknutě.

„Rabí, zmlkni. Nehodlám tohle poslouchat celou cestu," odpálkoval ho Simon, když na břehu opatrně postavil svou ženu na nohy.

„Ano, tohle přesně jsem dostal! Nevděk a sekýrování," dodal ještě Rabí jako poslední tečku.

To už ho ale předešla vesele se bavící Vivi. Ještě ho drsně bouchla do zad, až se zakuckal a pak dohopsala k Eliz. Ta se na ni usmála.

„Tak to je konec, lejdy. Zas každá po svym," pronesla nespoutaná obyvatelka Londýna.

To už se mladá dáma odpojila od manžela a pevně svoji nečekanou přítelkyni objala. „Bude se mi stýskat. Za tu dobu, co se známe, jsem si zvykla, že jsi pořád někde poblíž. A hlavně, že jsi opravdová přítelkyně. Určitě se za tebou zastavíme, když se tu objevíme," zamumlala vroucně.

„I ty mně budeš chybět, lejdy. Jako nikdy dřív by mě to nenapadlo. Že něco takovýho řeknu. Ale je to pravda. No, jasně! To se opovažte na mě zapomenout, to bych si vás podala," odvětila drsně, i když i jí se do hlasu vloudil smutek. Dlouho se mu ovšem nepoddávala. Už vzápětí se jí prudce vyvinula a otočila se k jejímu manželovi. „Dobře se o ni starejte! Jinak si mě nepřejte!"