Beauty and the animagus

Část 10 Vůdce

Upozornění: Poprvé příběh vypráví jiná osoba, než Yuki.

Reálný svět

"Čas. To jediné, čehož běh nemůžeme ovlivnit. Myšlenky. To jediné, co nemůžeme číst. Můžeme však lidi dlouho sledovat a pak jejich chování odhadnout na základě předchozích vzorců. Ale chybí nám čas..." zauvažoval jsem nahlas procházejíc se v jednom z pokojů mé čtyřpatrové vily na předměstí Yokohamy, kde jsem již léta věznil svou ženu. Ach, kolik let jsem s ní promarnil, než jsem ji prohlédnul. Ona se k mému plánu nehodí... Jenže... Nějaký, mne neznámý a nelogický důvod mi celá ta léta bránil ji zabít.

Měl bych se představit. Jsem Vůdce. Své jméno jsem již zapomněl, nepotřebuji ho, k čemu taky, "Vůdce" mou osobu vystihuje více než dobře. Mám pod sebou armádu zfanatizovaných vlčích zvěromágů. Dříve bývala větší, během války s lidmi však utrpěla nemalé ztráty na životech, ovšem, nakolik na nich ztratila, natolik přidala na odhodlanosti v boji a na nenávisti vůči lidem zbývajícím členům. Stejně jako stojím nad armádou, stojím i nad pozůstatkem staré svatyně. Přece bych si jinak nestavil vilu podřadně někde na předměstí, to dá rozum. Dole v suterénu tryská pramen negativní energie. Objevil jsem ho už jako malý kluk a nemohl se od něj odtrhnout. Lákal mne, jako by se mi snažil říct, že pouze skrze něj dosáhnu všech svých snů a moci, o které se nikomu nikdy nesnilo. Chodil jsem k němu častěji a častěji, provázel mne životem a všemi zkouškami, jenž mi život naskytl. Dnes, jeho zásluhou, již vím co chci. Chci být bohem. Chci vědět vše co si kdo myslí, chci vidět do budoucna a podle toho utvářet MŮJ vlastní svět podle MÝCH představ! Nikdo mi v tom nezabrání, ani moje žena! Ani můj syn, kdyby chtěl...

Nicméně jsem v klidu, Sashito mi zatím dělá jen samou radost. Poté, co jsem mu pověděl o neblahém osudu jeho matky, začal zvěromágy ze srdce nenávidět. Kdybyste ho slyšeli, jak naříkal, bylo to opravdu dojemné. "Kde je maminka, kde? Byla hodná, proč zmizela?" Je to hlupák, uvěřil bez důkazů, že ji vlci odnesli v zubech. A dnes je mým špehem v největší odbojové organizaci bojující proti zvěromágům, jelikož předstírám sympatie s jeho záští a on netuší nic o mé pravé identitě.

Psy-Tor klec. Můj vlastní vynález. Jiné klece a vězení využívají pro znemožnění úniku zábran fyzických, ať už jde o mříže nebo energetická pole. Moje nic z toho nepotřebuje. Jde o prostou kovovou desku nerovnoměrně napájenou pramenem ze sklepa. Uprostřed nejméně, na okrajích nejvíce. Už jen z toho lze vyvodit název Psy jako psychic (psychické), Tor jako torture (mučení). Pokud se někdo pokusí uniknout, čím blíže bude cíli, tím větší nápor negativní energie pocítí. Jednoduché a geniální zároveň. Musím uznat, moje žena Mia je obdivuhodné stvoření, nechápu, jak si v ní někdo jako ona dokáže po tolika letech udržet zdravý rozum. I když i to je relativní pojem.

"Mio, zlatíčko, pořád jsi si to nerozmyslela? Nechápu, jak někdo dokáže opovrhovat nabídkou bojovat po mém boku a ty, jako liška, bys mohla infiltrovat Senpai-chan, za což bych tě nade vše miloval."
"Nezměnil jsi se a ani já ne. Copak láska je nějaký obchod? Když někomu něco věnuješ, nesmíš od něj nic čekat na oplátku. Nezáleží, jestli jde o dar, nebo o city. Udělej mi radost a zmiz mi z očí!" odvětila Mia a otočila se zády. "Jak chceš. Myslel jsem, že budeš rozumná. Celá ta léta tě nechávám naživu, starám se o tebe a takhle mi projevuješ vděk? Jak sebestředná jsi." odpověděl jsem a hodil ji její denní dávku potravy a vody mírně za okraj klece, načež se Mia rozplakala. "A co Sashito, uvidím ho někdy? Slíbil jsi mi to, dávno, krátce po tom, co jsi mne umístil do této...věci." vyhrkla ze sebe Mia, jako by netušila, že jsem jí tím jen chtěl udržet naživu. Nezbylo mi, než se otočit směrem ke dveřím a bez komentáře opustit místnost...