Nedostupné Zboží

Four*

Když jsem vyšla ze třídy, chvíli po tom jsem uslyšela znít své jméno za sebou, což by nebylo tak překvapující, divný na tom ale byl ten chraplavý hlas, který mé jméno křičel. "Sofii" Nezastavovala jsem se a šla dál vpřed, dokud mě někdo nechytil za ruku. "Pusť mě" zasyčela jsem nepříjemně, ale nešlo se mu vyškubnout. "No tak, klid, zatím tě nezabíjím" řekl svým chraplákem a díval se mi u toho do očí. Zadívala jsem se do těch očí a začaly mi běhat v hlavě myšlenky o jeho očích. Jeho oči byly jako uhlíky, jako černé zrníčka, byl v nich takový oheň, takové nadchnutí pro věc. Z básnění v mé hlavě mě vytrhl jeho hlas. "Ehm, ten portrét, který si nakreslila je nádherný." "Děkuju" odpověděla jsem zasněně a dál se vpila do jeho očí. Najednou jakoby mi v hlavě rozezněl alarm, červené světýlko, říkejte si tomu jak chcete, každopádně jsem díky tomu "alarmu" sebou škubla, jak nikdy a začala být až podezřele zbrklá. "Hele, nevím jak znáš mé jméno, ale ani mě to nezajímá, protože tebou nejsem nějak uchvácená, i když máš krásný oči, ale to mě taky nezajímá, proto nechápu, proč se tady se mnou snažíš nasazovat konverzaci a taky nechápu, proč si na mě celou hodinu zíral jako na hodinky s vodotryskem" vychrlila jsem ze sebe trošku naštvaně a on se pobaveně usmál. "Děkuji" "Za co Bože" zeptala jsem se zmateně, protože jsem očividně z téhle konverzace byla dost nesvá. "Chvíli se bavíme a už jsem Bůh a to si se mnou ještě nezažila vše, ještě k tomu se ti líbí mé oči" řekl a rošťácky se usmál. "To si z toho celého, co jsem ti tady řekla postřehl jen lichotku na tvé oči, i když to nebylo myšleno vážně?" Řekla jsem protivně a on se zase jen zasmál. "A taky to, že jsem Bůh." "Asi už bych měla jít" protočila jsem očima a chystala se odejít co nejdál od osoby, v jejíž přítomnosti se cítím dost nepříjemně. "Utíkáš z boje?" "Ne, to já nikdy." "Teď momentálně jo Sofii."  Zase se pousmál a mrkl na mě. Bude se na mě tak lišácky smát ještě dlouho? Protože jestli ano, tak bych si měla sednout. Ale ne, co to plácám, stačilo. "Víš, je trošku divné, vědět jméno od někoho, s kým se ani neznáš ani nebavíš." "Ale to můžu rychle napravit." "To je mi líto, že o to nemám zájem" usmála jsem se jako andílek a dala se konečně na odchod. Když už jsem se natahovala rukou ke klice a chtěla za ni zatáhnou, tak jsem ještě dodala "Ne, vlastně mi to ani líto není."  S těmito slovy jsem odešla. Slyšela jsem ještě za sebou ten hlas, jak křičí "jsem Jack", ale to už jsem úspěšně ignorovala.

Po mučení v podobě hodiny matematiky jsem se konečně sbalila a šla na oběd. Chad a Liss měli teď jiný rozvrh, takže jsem šla na oběd sama nebo jsem si spíš myslela, že jdu sama dokud jsem za mými zády neslyšela ten, mně už povědomý, chraplavý hlas, jako před hodinou matematiky. "Jdeš na oběd" položil mi velmi chytrou otázku. "Ne jedu na měsíc" odfrkla jsem protivně. "I vtipná jsi, to mám rád." "No vidíš a já zase nemám ráda kluky, jako jsi ty." "A jaký jsem"  zeptal se s předstíraným obličejem, jako, že neví co teď přijde za slova. "Děvkař, který si myslí, že dostane každou holku, na kterou si ukáže a potom ji lehce odkopne, jako pírko. Jediné co na tom nechápu je, jak i po tom všem co je takhle nechutně zneužiješ jsou na tebe furt milé a poblázněné" sdělím mu hrdě svůj názor na jeho osobu. "Jak zneužiju? Ony jsou díky tomu v sedmém nebi" usměje se hrdě na oplátku on na mě. "Ty jsi opravdu nechutné prase." "Ale prosím tě, neříkej, že by sis nedala říct." "No, to teda fakt ne" řekla jsem pobaveně. "Nelži sama sobě, vidím, jak si ze mě nervózní" uculil se. "Jde vidět, že mě neznáš, protože kdyby si znal, zjistil bys, že já nervózní nebývám a z blbečků už vůbec ne" teď už jsem se přímo bavila a on se stále stejně usmíval. Ten kluk je opravdu zvláštní. "Ráda urážíš lidi, že? Víš, že se to míjí účinkem? Protože když mě urážíš a odmítáš, tak mě to k tobě přitahuje ještě víc? Fascinující, že?" Konec věty už mi přímo šeptal u ucha a já cítila husí kůži. "Tak to máš bohužel smůlu a teď mi uhni, pokud nechceš, ať se tady z tvých řečí pobliju, ráda bych se šla najíst." S těmihle slovy jsem vešla do dveří a hned po mně blb. Jelikož jsem měla opravdu už hlad, tak jsem si ani nehledala místo a šla rovnou k pultu, kde podávaly kuchařky "jídlo". Jedna z nich mi nakydla něco na talíř a já bezeslovně odešla. Ještě pití a můžu si jít sednout. Když jsem byla u pití, nevěděla jsem jestli Fantu nebo Sprite, potom jsem ale volila jen nějaký ledový čaj a šla si sednout, ale když jsem se otočila, tak jsem své pečlivě vybírané pití vylila celé na někoho na koho jsem narazila. Později jsem zjistila, že osoba s politým tričkem je Aaron, který se na mě momentálně zrovna nepěkně díval. "Sorry" řekla jsem klidně a otočila se na patě a hledala místo na sezení. On ani nepípl, což mě dost překvapilo, nejspíš se s někým ještě před chvílí vyspal na záchodech, tak má úžasnou náladu, jinak si to opravdu vyložit neumím. Když jsem hledala místo na sezení viděla jsem sedět Jacka se svou partou už i včetně Aarona u stolu a když jsem procházela kolem nich, tak na mě Jack mrkl. Já jen přetočila oči a než jsem se trošku vzdálila, tak jsem ještě zaslechla "co na ni mrkáš? To je ta, co mě polila a ještě mi řekla jen s nezájmem sorry." 

Nakonec jsem si našla s mým neštěstím kousek od nich místo na snězení toho blafu. Celou dobu, co jsem jedla, jsem zpozorovala, že se na mě nedívá jen Jack, u kterého už by mě to ani tak nepřekvapilo, ale celá jeho parta. Nejsem nějaká stydlivka, ale představte si mou situaci, když na vás civí při jídle pět kluků z nichž vás jeden ještě před chvílí otravoval a laškoval s vámi a druhého jste polili, řeknu vám, nic příjemného. Jen jsem nějak šťouchala do toho "jídla" a za chvíli vyhodnotila, že bude lepší bageta z automatu. Když jsem byla na odchodu, celá jejich parta vstala a šla stejně jako já odnést ten hnus zpět kuchařkám a poté opustili jídelnu což by nebylo ještě tak divné kdyby nešli celou dobu k automatu za mnou.