With all the love | LS

10.

První týden byl dokonalý. Slunce, moře, my... Všechno šlo hladce, ale ke konci druhého týdne se mi udělalo zle a tys okamžitě zavelel, že se jede domů. Během dopoledne, jsme se sbalili a tys vylezl po janě nahoru. Nechápal jsem tě. Lezl jsi takhle každý den pro nákup... Já bych to nedokázal... Ano sice na laně byly uzly a jištění, ale já bych se bál... Potom jsi nás vytáhl postupně nahoru a pak i tašky. Nahoře jsem se pozvracel a od té doby mi bylo dobře.

"Harry mě už je líp... Mrzí mě, že kvůli mě odjíždíme." řekl jsem a tys mě pohladil po tváři.

"Můžeme se sem kdykoliv vrátit." řekl jsi a schoval jsi lano do křoví. Šli jsme k autu a jeli jsme domů. Tentokrát cesta trvala pět hodin a já byl plně při smyslech. Hodili jsme kluky domů a jeli jsme k nám. Rovnou jsme šli po únavě spát a kdybych věděl, co se stane další den, nechtěl bych se nikdy probudit...

Probudil jsem se do bílého rána a všechno se zdálo perfektní... Tys nám udělal snídani a společně jsme se najedli.

"Lou, dnes tu budeš sám... Musím zajet do města. Bude to jen chvilka slibuju." řekl jsi a já přikývl. Tys tedy odešel a já poslušně čekal. Půl hodiny, hodinu, dvě hodiny, tři hodiny a ty stále nikde. Najednou se ozval zvonek. Zvedl jsem se a s očekáváním tebe jsem se zvedl z křesla a přes kukátko jsem se ujistil, že jsi to ty. Nikdo tam nebyl. Otevřel jsem dveře a na rohožce ležela obálka. Sebral jsem jí a zabouchl jsem za sebou. Otevřel jsem obálku. Byla tam tvé fotka, měl ji ruce za zády a zavázanou pusu. Na fotce bylo fixou napsáno: Mě už neuvidíš a já se shroutil. Plakal jsem. Padl jsem na pohovku a proplakal jsem celou noc. Nevěděl jsem, co se ti stalo a netušil jsem, jestli je ten nápis pravdivý, ale bál jsem se o tebe...

Nahlásil jsem tvé zmizení policii a odmítal jsem se s kýmkoliv stýkat. Nechtěl jsem vidět ani bráchu, ani Kevina... Chtěl jsem jen tebe... A tak to zůstalo doteď... Stále na tebe čekám, Hazz... Čekám až zaklepeš na dveře a vrátíš se k nám... Ano k nám. Po tom, co jsi zmizel mi začalo růst bříško a porodil jsem dvě nádherné děti... Miu a Tima. Tim je celý po tobě... Hnědé vlásky, které se mu už začínají kroutit a nádherné smaragdíky v očích... A Mia je po mě. Má rovné, světlejší vlásky a modrá očka. Oba jsou nádherní a mám je rád, ale já stále nejsem šťastný... Nevíš o nich... Nevíš, že jsi táta a já mám strach, že jestli se někdy vrátíš, zavrhneš mě. Jsem kluk a mám děti... Sice jsem je neporodil, museli je vyndat operací, ale vyrostly uvnitř mě... Jsou naše a já se hrozně bojím, že řekneš, že děti nechceš, že jsem odporný, že už se mnou nechceš nic mít a že jsem ti zkazil život... Nechci ti zkazit život, ale nesmím ho zkazit ani dětem. Snažím se jim být dobrým otcem. Dnes jim je rok... Přál bych si abys to mohl oslavit s námi... Prosím Harry, vrať se k nám... Moc tě miluju a chci abys to věděl a taky chci abys věděl, že máš děti... Hrozně mi chybíš... Tvoji rodiče jsou skvělými prarodiči. Přijali, že jsem otcem jejich vnoučat a starali se o mě od průběhu těhotenství až do teď... Hodně mi pomáhají, ale ne tak, jako by mi pomohla tvá přítomnost. Jsi pryč rok a osm měsíců... Žiješ ještě?

Víš já vlastně ani nevím, proč jsem tohle vůbec psal. Dokonale jsem si zapamatoval každý moment s tebou a zapsal jsem ho sem... Do svého deníčku... Celé mé vyprávění je věnované tobě... Abys věděl, jak jsem se cítil a jak se cítím teď... Nakonec ti chci jen říct, že život nestojí za nic... Prožil jsem jen pár nádherných týdnů. Zbytek mého života byl o ničem. Několikrát, jsem to chtěl ukončit, ale nemůžu kvůli dětem... Harry, kdybych to přeci jen skončil a ty by ses vrátil, postarej se o děti a přečti si tenhle deník, aby sis zopakoval naše společné chvilky a kdyby děti byly v dětském domově, ptej se po Mie a Mattovi Stylesovým, narozených 8. srpna... Nenech je žít v dětském domově... Budu se snažit zůstat jak dlouho to půjde, ale psychicky se hroutím... Nikdo mě neutěšuje, když mám záchvaty žalu, vzteku, samoty... A už dlouho mě nikdo nepřiměl vrnět... Vím, že je to hloupost, ale je to jedna z věcí co jsem na tobě miloval... Schopnost dostat mě na pokraj blaha jednoduchými doteky... Miluju tě a doufám že se vrátíš... Protože ty jsi ten co drží mé lano, abych nespadl do propasti, jako tehdy na dovolené, vzpomínáš? Já až moc dobře... 

Se vší láskou, Tvůj věrně čekající Louis. 

---

Táák a to je konec :(

Děkuju za veškerou podporu a za všechny úžasné komentáře a...  Rozhodla jsem se, že nebudu vydávat knihu číslo dvě... :(

Protože jsem hrozně líná dělat novej cover a jak můžete vidět, tak mi covery moc nejdou... :D Tak jsem si řekla, že prostě drouhá kniha bude prostě pokračovat tady :))

Miluju vás :33