With all the love | LS

2.3

 Spali docela dlouho. Vzbudili mě až v šest... Konkréně Mia, která potřebovala přebalit. Když už jsme snídali, rozhodl jsem se, že půjdeme nakoupit. Oblékl jsem je... To byla jedna z věcí, kterou jsem zbožňoval. Kupovat jim hezké oblečky... Líbilo se mi, když byli hezky oblečení.

Vyšli jsme z domu a šli jsme do nedalekého obchoďáku. Měl jsem je v kočárku. Zašli jsme jen do menší drogerie, kde jsem je nechal u pokladny, popadl jsem, co jsem potřeboval a rychle jsem se vrátil. Zaplatil jsem a za odměnu, že byli hodní jsem je vzal na hřiště. Byli jsme na písku, dělali jsme bábovičky, klouzali se a všechno možné a po chvilce k nám přišel nějaký chlapeček. Divně se na má koťátka díval a potom šel k Timovi, chytl jeho ocásek a začal ho za něj tahat. Moc dobře jsem věděl, jak citlivé místo to bylo a Tim to poznal, protože začal křičet bolestí a propukl v pláč. Dřepl jsem si a můj brouček ke mně běžel.

"Simone, co se děje?" přiběhla nějaká paní a ten kluk k ní šel.

"Koukni jak jsou divní." řekl a ukázal na Miu.

"Co, prosím?!" ozval jsem si přitahujíc si Miu k sobě, stále držíc plačícího Tima.

"Fuj to je odporné. To jsou jako mutanti nebo co?" řekla znechuceně a táhla toho kluka pryč. Já se rozplakal a položil jsem děti do kočárku. Tim znovu začal brečet, tak jsem mu polštářkem podložil ocásek aby to tolik nebolelo. Vytáhl jsem mobil a zkusil jsem zavolat Niallovi.

"Ano, Lou?" ozval se a já se zhluboka nadechl.

"Mohl bych mluvit s Harrym?" zeptal jsem se a slyšel jsem jen tlumené hlasy.

"Loui? Co se děje?" zeptal ses poplašeně.

"Byli jsme na hřišti a nějaké dítě začalo Timyho tahat za ocásek a potom přišla jeho matka a prohlásila, že naše děti jsou odporné. Je to pravda? Jsou kvůli mě odporní? Vím, že mít ouška a ocas není normální, ale je to odporné?" zeptal jsem se a rozplakal jsem se.

"Rozhodně ne. Jen je to nové a lidi to nechápou... Nic není špatně s tebou, ani s dětmi. jsem si jistý, že sjou krásné." řekl jsi a já se pousmál.

"Děkuju, Hazz... Tak já půjdu už jsme doma. Zavoláme si večer?" zeptal jsem se.

"Určitě. Pa, zlatíčko." řekl jsi a zavěsils. Stále jsem byl rozhozený z toho, co se stalo, ale už ne tolik... Vyndal jsem Miu z kočárku, pak jsem vzal Tima, položil jsem ho na pustík v koupelně a se zděšením jsem zjistil, že mu od kořene ocásku teče tenký pramínek krve. Vykulil jsem oči a rychle jsem mu to vyčistil, posypal pudrem a ovázal. On tiše plakal.

"To bude dobré. tatínek je tu. Nemusíš se ničeho bát." zašeptal jsem a on se mi díval do očí... Bože byl ti tak podobný... "Vypadáš úplně jako tatínek." řekl jsem a on se posadil a zašvihal kolem sebe ocáskem.

"Tata není." zamumlal a já se se slzami v očích pousmál... Zamrkal jsem a přikývl.

"Tatínek se k nám vrátí... Vím to." řekl jsem a vzal jsem ho za Miou, která si v pokoji prohlížela nějakou knížku. Když se k ní přidal Tim, podívala se na jeho ocásek a obejmula ho.

"Bebíí." řekla a já se usmál. Je hezké, že se mají tak rádi. Uvařil jsem oběd, po očku je kontrolujíc, jestli jsou v pořádku. Posadil jsem se s nimi ke stolu a zazvonil mi telefon. Skvělé načasování. Mám tu dvě hladové děti, které budou říkat mňami a natahovat ručičky, dokud jim to jídlo nedám...

"Moment, jen dám dětem jíst." řekl jsem a podal jsem těm prckům jejich talíře a plastové lžičky. Oba se do toho s chutí pustili. "Už jsem tu." řekl jsem do telefonu.