"Oh, máš něco posledního na srdci, krom mého nože?" Mlčí. Škoda. Ztratila vědomí hodně rychle. Kdepak, ta dnešní mládež. Pche. A vlastně lidé celkově. Třeba jak se na mě otáčeli v metru. To nikdy neviděli holku? Bylo to vážně otravný. I když já si nemám co stěžovat. Aspoň si můžu být jistá, že jsem nechcípla na udušení prachem. Heh. Bylo by to hustý a originální. Už to vidim : 'Poslední z rodu zemřela. Minulý týden jí našli mrtvou. Údajně se udusila prachem.' Ježiš. To musim někdy zase zkusit.
Šla jsem vprostřed noci ulicí. Nikde nikdo. Krásná samota. Jo, to se mi líbí. Jdu směrem někde-kde-se-budu-moci-převléct.
------------------------------------------------------
Whoa. Toho prachu je tu fakt hodně. Zatřásla jsem s objemnou zavařovací sklenicí naplněnou šedým práškem, prachem. Opravdu mě zajímá, zda tím opravdu někoho udusím. Teď bych mohla jít napsat další fanfikci. Prosím, objevte se mé chutné creepy! Pokračuj...
Zalezla jsem si do postele, v tabletu zapla wattpad a psala. Opravdu mě nebaví psát tyhle fanfikce, ale jiný způsob mě nenapadá. Ledaže bych táhla v lese za sebou mrtvoly a hulákala, jak jsou creepypasty cute a že bych pro ně i umřela. Což se taky může stát. Koho by taký nápad napadl? Jedině mě. Jo, jsem dobrá. He he hé! "Teď smrtkou jsem já!!! Nůž do masa zajíždí! Tak velká zábava!! Když já zabíjím!!" Hej, tak to se mi povedlo. Jsem prostě dokonalá. Narozdíl od těch pipek. Se divim, že to někdo čte. Ale teď bych se měla soustředit. Konečně na svém origoš profilu. Jé. Mi to zabití nějak zvedlo náladu. "Jak dlouho to vlastně je, než creepypast vzala jsem šlépěje? Zabití mě vysvobodí, od světa starostí. Však shiperky pořád existují, klidnou noc mi nedají. Já chtěla je poučit, že creepypasta má vyděsit. Ony však tupé jsou. A dále bezhlavě shipujou." Tohle si musím někam napsat.
------------------------------------------------------
Tolik fanfikcí jsem zveřejnila, ale zatím žádná odezva, o kterou bych stála. Opravdu, opravdu moc bych chtěla ochutnat ledvinu zrůdy. Ne, že by lidské nechutnaly dobře, to ne, ale tohle by byl jako dar z pekel. Ale stejně bych si zasloužila trochu spánku. Vyzabít rodinu s kopou loveckých psů a když proti vám začne někdo střílet puškou...to si ten spánek opravdu zasloužím. Jak se nůž pomalu zařezával do jejího krku. Jak pramínky krve vytékaly z jejího těla. Bylo to super. A vlastně. Já jsem úplně blbá! Vždyť jsem měla ten chloroform! Já jí mohla unést...sakra. Ale to nemění nic na tom, že jdu spát. Jen se zaposlouchám do zvuků. Cvrkání cvrčků, bití mého srdce, mé dýchání, šustění papíru, cvakání propiskou, pracování domu. Nic neobvyklého.
------------------------------------------------------ "A moje srdce jásá, když vám vyndavám játra! Neb není horších věcí, nad plesnivý měchýř!*" Zpívala jsem si, když jsem vytahovala játra jedné holčičky. Těm dětem stačí říct, že máte bonbóny uvnitř a hned vesele přicupitají jako poslušní pejsci. I když není divu. Kdo by nechtěl bobón s uspávadlem, že? A ta holka nebyla tak blbá, nešla sem, ale ten bonbón opravdu snědla. Tch. Ti fakani nemají ani výdrž. Hned, co do nich zajede nůž omdlí, pche. Aby na ně člověk vyplácal všechny zásoby toho shitu, co to nedopustí. Já si udělám gulášek. To bude zas mňamka. Začala jsem třídit orgány do pytlíků. Potom je narovnám do menších krabiček a odnesu je do mrazáku. Musela jsem si sem pořídit mrazák. Jinak by to mohl někdo najít a můj mrazák by se přeplnil. A to by se mi moc nechtělo, kupovat další mrazák a tahat ho sem. Cokoliv, co sem přenáším, dá práci to nezničit. Nebo abych u toho nepřizabila sebe. Nesnáším to vsouvání se sem, ale je to jediný bezpečný způsob, aby mé krásné výtvory nikdo nenašel. Je mi ale smutno. Uhum. Nikdo ty výtvory nesmí vidět, ale já se podělit chci. Red room! Jo, můžu na Red Room! A jo! Tam mě budou i podporovat. A dávat rady. Je tam vysloveně skvělá komunita. Že mě to nenapadlo dřív. Nejdřív se ale budu muset kouknout, jak to tam chodí. A pořídit si kvalitní kameru. To vlastně nemusím, už mám. Světla, tu komínovou tyč na zvuk taky. Dokonalé.
------------------------------------------------------
Byla jsem v půlce streamu. Na řadu přišla manikúra. Vzala jsem ohýbač řas, nebo jak se to jmenuje, přiložila k nehtu mé oběti. Zachytila nehet a tahala od těla. Ta ženská krásně ječela. Nemohla jsem se nabažit toho řevu plného bolesti a utrpení. Táhla jsem tak dlouho, než se nehet neoddělil od prstu. Byl celý zkrvácený. Všechno bylo na téma stylistů modelek. Tahle bude dokonalá. Spousta lidí přidávalo komentáře s radami a komplimenty na mou fantazii. Nemůžu pochopit, proč mě to nenapadlo dřív. Tak moc jsem se bavila. Na stolku vedle jsem měla další nástroje a tác s odebranými nedokonalostmi. Už jsem ji vyměnila oční bulvy pomocí vteřiňáku a lžíce, vlasy opatrně svázala tenkým střevem do culíku, špeky seřízla, nezapomněla jsem však ani na make-up. Oční stíny byly nahrazeny olovem, tvářenka solí, co sžere kůži a rtěnku jsem používat nemusela. Stačilo jí rty vyříznout. Divím se, že má ještě sílu, aby ječela. Vadí to někomu? Ne. Všichni jsme šťastní. Nejlepší na tom je, že celou zkrášlovací proceduru může vidět. Má okolo sebe zrcadla. Nádhera. Proč pořád píše do toho papíru? Docela mě to ruší.
Yo. Po dlouhé době vydávám další díl. Když si to tak čtu, budu to muset trochu upravit. Názory pište do komentů či do zpráv. Budu ráda za každou kritiku. Tak čus. :D *jednu část písničky jsem si přebrala z dětské knížky Případ zmrzlých srdcí :D
